Syndrom vyhoření si nevybírá. Znepříjemnit život může i vám!
Syndrom vyhoření neboli burn-out není jevem moderní doby, jak by se na první pohled mohlo zdát. Protože souvisí s lidskou prací, bude pravděpodobně starý poměrně dlouho. Nicméně termín burn-out (přel. vyhořet) se začal používat až v 70. letech minulého století v USA. Původně patřilo toto označení beznadějným narkomanům, teprve později se začalo užívat pro lidi doslova uvláčené svou profesí. Zajímavostí je, že syndrom vyhoření je v USA uznáván za nemoc z povolání.
Syndrom vyhoření má řadu příznaků
Člověk stižený syndromem vyhoření trpí pocitem bezmoci, frustrace i nedostatku uznání, což se promítá do jeho přístupu k práci. V ní u něj dominuje lhostejnost, nechuť i ztráta jakéhokoliv nadšení a nasazení. To vše vede k negativnímu postoji nejen k zaměstnání samotnému, ale často i k zaměstnavateli, a nakonec také k sobě samému. Přístup ke klientům je často lhostejný, zcela se vytrácí angažovanost a chuť pomáhat i komunikovat.
Problémy frustrovaného člověka se pak přenášejí i do jeho vztahů ke kolegům a soukromí. Celková nespokojenost se tak promítá prakticky všude, i do běžného života mimo práci. Přidruží se deprese, emoční labilita, výbuchy pláče nebo vzteku. Podrážděnost způsobuje i řadu tělesných projevů. K těm se řadí například srdeční a oběhové problémy, zažívací obtíže, nespavost, únava a vyčerpanost. To vše dále zhoršuje původní stav a prohlubuje stres a nervozitu. Syndrom vyhoření se tak stává začarovaným kruhem a pastí.
Jak vypadá syndrom vyhoření v praxi?
Zjednodušeně by se souhrn projevů označovaný jako syndrom vyhoření dal charakterizovat jako cynismus, arogance anebo ztráta lidského přístupu. Člověk, kterého zasáhl syndrom vyhoření má pocit, že jeho práce je pro něj spíše trestem. Nejraději by ráno kvůli zaměstnání ani nevstal z postele a také vrátit se do práce po delším volnu je pro něj psychicky velmi náročné.
Snaží se jí též všemožně vyhnout a pokud to nejde, klienti i kolegové musí čelit nejen snížené kvalitě a množství odvedené práce, ale i zlehčování problémů, ironii a bavení se na jejich účet – syndrom vyhoření se projevuje často také právě takto. Některé profese jsou jím ohroženy častěji, než jiné. A to zejména ty, které se označují názvem „pomáhající“, tedy takové, které ve své práci poskytují pomoc jiným lidem. Sem patří například zdravotníci, učitelé, sociální pracovníci, policisté, právníci apod.
Syndrom vyhoření se však často dotkne i zaměstnání, kde je třeba intenzivně komunikovat s jinými lidmi, byť v jiné, než pomocné rovině. Jedná se například o manažery, pracovníky zákaznických linek, řídící letového provozu, novináře a další podobné profese.
Obecně by se dalo říct, že syndrom vyhoření může zasáhnout každého, kdo dlouhodobě vykonává neuspokojující práci, která je ve výhledech do budoucna bez perspektiv, nebo neodpovídá jeho kvalifikaci a zkušenostem. Syndrom vyhoření nepostihuje jenom zaměstnance. Může se s ním setkat i ten, kdo například dlouhodobě pečuje o blízkou osobu anebo se snaží čelit obtížné životní situaci.
Syndrom vyhoření nepřijde jako blesk z čistého nebe
Burn-out nepřichází jen tak najednou. Je poslední fází dlouhodobého procesu, který probíhá měsíce až léta. Jak dlouho trvá, než se dostane do finálního stádia závisí především na osobnosti konkrétního člověka. Syndrom vyhoření má podle odborníků přibližně pět fází. Jsou jimi:
Nadšení
V tomto období je pracovník plný elánu a ideálů. Práce ho baví, má optimistická a často nerealistická očekávání, s ochotou pracuje přesčas a to i na úkor svého volného času. Nic pro něj není překážkou a s radostí přijímá výzvy.
Stagnace
Počáteční nadšení vyprchalo, určitá očekávání padla, je třeba přijmout, že existují jistá omezení, která nelze překonat. Kromě práce už člověk rád zohlední i své potřeby a plánuje si volný čas podle svých zálib a preferencí.
Frustrace
V této fázi se začíná syndrom vyhoření projevovat prvními náznaky toho, co přijde naplno v jeho závěrečném stadiu. Setkání s problémy v podobě nespokojených klientů, kolegů, odvádějících nekvalitní práci, rozdílných názorů s nadřízenými anebo jinými překážkami vyvolávají otázku o smyslu vlastní práce.
Apatie
Pokud trvá frustrace delší dobu, aniž by člověk mohl frustrující situace nějak ovlivnit nebo odstranit, přichází apatie. Člověk bere své povolání už pouze jako činnost, přinášející mu hmotné zabezpečení. Nechce dělat nic navíc, odmítá přesčasy i další sebevzdělávání. Klienty nebo zákazníky bere často jako obtěžující element. Řada lidí v tomto stadiu pociťuje bezmoc a beznaděj.
Vyhoření
Závěrečnou fázi charakterizuje naprosté emocionální a často i fyzické vyčerpání, ztráta iluzí, smyslu práce i životní motivace. Dochází také k depersonalizaci neboli ztrátě sebe sama. Rozvíjí se vše, co bylo popsáno výše a co charakterizuje syndrom vyhoření.
Syndrom vyhoření - nebezpečí v plíživém rozvoji
Celý proces vývoje rozvinutého syndromu vyhoření je velmi nenápadný. Často si postižený jedinec uvědomí, co se děje až teprve tehdy, kdy se nachází ve finální fázi. To už je však pozdě. V této chvíli je nejlepší svěřit se s problémem do rukou psychiatrů nebo psychologů. Vhodná terapie pomůže odstranit vzniklé problémy v psychické rovině.
S tím dochází často také k úpravě tělesných projevů, které syndrom vyhoření přináší. Po pracovní stránce je vhodné změnit druh zaměstnání, zaměstnavatele nebo zvolit jiný druh činnosti ve svém oboru. Podle odborníků pomáhá předcházet syndromu vyhoření takové zaměstnání, které poskytuje seberealizaci, a také sociální opora v podobě rodiny, kolegů a přátel i umění vhodně vyplnit svůj volný čas. Tedy věnovat se koníčkům, umět odpočívat a nezanedbávat ani přiměřenou fyzickou aktivitu.
Člověk by také neměl klást sám na sebe přehnané nároky, nechat se zavalit povinnostmi a měl by se naučit říkat ne. Rovněž přehaný perfekcionismus bývá živnou půdou pro rozvoj problému s názvem syndrom vyhoření neboli burn-out.
Napsat komentář: Syndrom vyhoření si nevybírá. Znepříjemnit život může i vám!
RE: Syndrom vyhoření si nevybírá. Znepříjemnit život může i vám!