Balneologie

Balneologie je nauka o léčivých vodách, lázních a jejich účincích na lidský organismus, zvláště s přihlédnutím k terapeutickým účelům. Čerpá z přírodních léčivých zdrojů, které jsou čtyři. Přírodní minerální vody (MV), zřídelní plyn (v ČR oxid uhličitý), peloidy a klimatické podmínky příznivé k léčení a k poskytování lázeňské péče.

Voda jako životodárná tekutina byla vždy ve všech kulturách ve velké úctě. Vodní koupele měly v mnoha náboženstvích podobu očistných rituálů, které měly člověka očišťovat nejen fyzicky, ale i také duševně. Lázeň byla třeba nutnou součástí předsvatebního ceremoniálu židovských nevěst nebo zkouškou v obřadech zasvěcování Keltů. Léčivé účinky vodních pramenů znali a užívali naši předkové už před tisíci lety.

Historie lázeňské péče

Balneologie a starověké Řecko a Řím

Léčebných koupelí se na vulkanickém území Řecka a jeho přilehlých ostrovech začalo užívat od 5. století před n. l. Postupně se formovaly léčebné procedury a voda se začala používat k fyzikální léčbě. Začaly vznikat léčebné okrsky, které v mnohém připomínaly pozdější lázeňská střediska. Ve starém Řecku se také začaly užívat bahenní zábaly.

Římané se chodívali koupat do řeky Tiber. Kvůli jejímu velkému znečištění si ale bohatí občané začali doma budovat koupelny a lázně. Pro chudinu byly zřizovány veřejné lázně, jejichž provoz většinou hradil stát. Lázně nebo koupele se staly velmi populární součástí denního života. Ve starém Římě se lázeňské léčení vyvíjelo o něco později než v Řecku, ale zato na racionálnějších podkladech. Léčebně se užívalo koupelí ve vanách, masážních a potních lázních ve vytápěných prostorách, ale i v jeskyních, kde vystupovaly ze země horké páry. Podávaly se bahenní obklady, sázely se baňky a voda se také pro své blahodárné účinky popíjela.

Balneologie a Evropa

Přestože období středověku lázeňství nepřálo, protože církev hlásala, že veškeré tělesné požitky jsou hřích, znalosti balneologie nevymizely. V 16. století, kdy se zájem o člověka a kult lidského těla dostal opět do popředí, se lékaři začali opět věnovat i lázeňství. Po celé Evropě postupně docházelo k renesanci lázeňství. Stavěla se lázeňská místa u přírodních zdrojů, minerálních vod a rašelinišť. K léčení se začalo přistupovat odborněji, voda se začala měřit teploměrem a zapisovat. Mnoho lékařů se se začalo zabývat léčebnými účinky vody na lidský organizmus. Jedním z nejslavnějších u nás byl jesenický rodák Vincenc Priessnitz (1799-1852), který se vodoléčbě věnoval po celý svůj život. V 19. století byly populární koupele v kyselkách. Pomáhaly především při chorobách srdce a cév. Kyselky pomohly proslavit celou řadu míst, kde vyvěraly. Vznikla tak celá řada lázní a lázeňských měst, z nichž mnohá získala světový věhlas.

Základy hydroterapie na Moravě

Hydroterapii v českých zemích pozvedl na celosvětovou úroveň Vincenz Priessnitz z Jeseníku. Legenda říká, že k léčení vodou jej inspirovala zraněná srna, kterou jako dítě pozoroval, jak si chodí omývat ránu do pramene, až do úplného vyléčení. V 16 letech utrpěl těžký úraz, když mu hrudník přejel povoz se splašenými koňmi. Přivolaný ranhojič prohlásil jeho zranění za nevyléčitelná. Priessnitz se vyléčil sám pomocí studených obkladů a vody, zlomená žebra si rovnal o opěradlo židle. Na vlastním těle tak položil základy nové léčebné cesty – hydroterapie. Vodní procedury spojil se cvičením, dietou, pitnými kúrami, ale také léčbou prací a psychoterapií. Jeho poznatky a zkušenosti pak využil i Sebastian Kneipp a další.

Typy balneoterapie

Zásadní a nejpopulárnější je zevní balneace, což jsou různé typy koupelí, sprchových polevů a obkladů. Součástí léčby je ale také vnitřní balneace, kam patří inhalace, kloktání, výplachy a pitná léčba. Cílem této lázeňské léčby je podpořit léčebné procesy v organismu pomocí adaptace na působení různých druhů fyzikálních energií. Dochází tak k dlouhodobě trvajícím změnám v psychických i somatických funkcí organismu.

Rozdělení fyzikálních procedur

V balneologii dělíme procedury podle podnětu, který se využívá: teplo, voda, elektrická energie, mechanické vlivy, záření, světlo a klima.

Balneologie a teplo

Léčbu teplem máme dvojího druhu. Buď pozitivní, když teplo do organismu přivádíme anebo negativní termoterapie, kdy teplo odvádíme. Léčba teplem má relaxační a analgetické účinky, uvolňuje svalovou ztuhlost, zlepšuje prokrvení. K léčbě teplem používáme také peloidy, což jsou látky přírodní povahy, humolity a bahna, rašeliny, slatiny, slatinné zeminy. Díky své vyšší hustotě prohřívají intenzivněji a šetrněji organismus. Léčba parafínem patří také mezi teploléčbu. Je to speciální vosk získaný z ropy, obohacený o vitamín E o teplotě asi 56 °C. Uvolňuje organismus, zvyšuje krevní oběh, prohřívá hluboké kloubní struktury.

Balneologie a vodoléčba

Má široké spektrum forem použití už od antických dob. Účinky jsou mechanické, termické a chemické. Vodoléčba uvolňuje svalovou ztuhlost, zlepšuje prokrvení. Efekt je také relaxační a analgetický. Jód v koupelích se dobře vstřebává a ovlivňuje činnost štítné žlázy. Dochází ke zlepšení prokrvení, k výživě kloubů. Jód má protizánětlivý efekt a dochází i ke snížení hladiny cholesterolu. Při vodoléčbě se užívají i vířivé koupele, které jsou výborné pro dolní končetiny, protože dochází k jejich prokrvení a k aktivaci kožních receptorů. Podvodní masáže jsou dobré ke zvýšení prokrvení, uvolnění svalstva a kloubů a k relaxaci. 

Balneologie a elektroléčba

Elektroléčba a její použití souvisí s rozvojem elektrotechniky. Ovlivňuje hlavně nervový systém. Má analgetické a relaxační účinky, zlepšuje prokrvení místního metabolismu. K mikromasážím se užívá také ultrazvuk. Dále sem řadíme magnetoterapii a laser.

Význam balneologie

Zejména vodní procedury jsou vhodné pro všechny věkové kategorie pro udržení zdraví, prevenci nemocí, pro posílení kondice např. u sportovců, a u nemocných osob po operacích, po traumatu nebo onemocnění.

Balneologie je významná pro obnovu a udržení nespecifické odolnosti a prevence poruch imunity, pro zlepšení či vymizení poruch imunity, pro diagnostiku a léčbu psychosomatických poruch.