Vztahovačnost je problém. Dá se s ní však pracovat

Stačí málo a je pomyslný oheň na střeše. Vše, co řeknete, musíte vážit doslova jako na pomyslných lékárnických vahách, abyste nevyvolali bouřlivou reakci a scény. Jestliže máte v okolí někoho vztahovačného, kdo reaguje podrážděně na cokoliv, co se kolem něj děje a má pocit, že je vše namířeno proti němu, je poměrně těžké s ním vyjít. Vztahovačný člověk má totiž dojem, že i náhodné poznámky, obecná tvrzení anebo pohledy ostatních lidí mají co do činění právě s ním. Vztahovačnost přitom může být i projevem psychické poruchy. 

Vztahovačnost jako nepříjemný problém

Možná se s ní setkáváte ve svém okolí nebo rodině, možná se vztahovačnost týká také přímo vás. Každopádně je život s ní docela obtížný. Vztahovačný člověk má tendence brát si osobně slova druhých, která se ho pak dotýkají víc, než by bylo zdrávo. Udržet si od názorů jiných lidí patřičný odstup je pro něj prakticky nemožné. Cítí se uražený, dotčený, ukřivděný anebo ho naopak ovládnou pocity viny. Vztahovačnost se může projevovat různě. 

Mechanismus vzniku vztahovačnosti

Kořeny sebepojetí vlastní osobnosti získáváme už v dětství, a to zejména díky tomu, jak se k nám chovají rodiče. Někteří své děti milují a akceptují bez výhrad, jiní je odmítají nebo zanedbávají. Vztahovačný člověk tak získává nevědomky základy svých postojů v poměrně útlém věku. Vztahovačnost je vlastně důsledkem toho, že o sobě člověk pochybuje a nevěří si. Jedná se tak o poruchu sebehodnocení. Ty mohou být přitom různé. Méně vážné, krátkodobé, dílčí anebo situační. Ty lze eliminovat sebevýchovou a výchovou. Pak existují závady sebepojetí vážnější. Bývají dlouhodobé a komplexní, kde už je třeba absolvovat odbornou terapii u specialisty. 

Jak si může vztahovačný člověk pomoct sám?

Nejprve si pokusit sám v sobě vyjasnit spouštěče vztahovačného jednání. Měl by se zeptat sám sebe, co ho donutí k prudké reakci, co ho dokáže nejvíce rozčílit a kdy se to stává nejčastěji.

Důležité je být k sobě upřímný. Vztahovačný člověk by si měl přiznat, že si není jistý a nejistota ho velmi trápí. Také by se měl pokusit zjistit, kde má jeho senzitivní vztahovačnost kořeny. Může zkusit zavzpomínat na dětství.

Přiznat si chyby není prohra. Nikdo není dokonalý. Takže ani existence osobních nedostatků není důvod k pocitům méněcennosti.

Kritika je sice nepříjemná, ale i tak může být pozitivním podnětem v případě, že je oprávněná. Je možné ji chápat jako zpětnou vazbu od okolí, která ukáže, co je možné zlepšit a změnit. Neoprávněná kritika rozhněvá i toho, kdo netrpí vztahovačností. Je třeba se naučit nebrat ji jako katastrofu a umět ji takzvaně hodit za hlavu.

Naučit se mít rád sám sebe se všemi svými stránkami, dobrými i špatnými. Teprve poté, co člověk najde kladný vztah sám k sobě, může začít odstraňovat všechny své špatné postoje. 

Senzitivní vztahovačnost lze porazit. Stačí chtít

Pokud v sobě dokáže vztahovačný člověk najít radost ze života, chuť a sílu k přítelství a sblížení s jinými lidmi, vztahovačnost se začne pomalu, ale jistě z jeho života vytrácet a nahradí ji jiné, pozitivní emoce. Největší chybou, které se v boji s vlastní senzitivní vztahovačností můžeme dopustit, je podle odborníků snaha vytěsnit nepříjemné pocity, spojené s nejistotou, za pomoci náhražek. Těmi může být například motivace k takovým činnostem a krokům, které nám nejsou zcela vlastní, abychom si dokázali, že nejsme tak k ničemu, jak se mnohdy domníváme. Může to být například výhra v pěvecké soutěži, i když právě nedisponujeme dobrým hudebním sluchem anebo vybičování se k tréninku na vítězství ve sportovní disciplíně, pokud nedisponujeme fyzickými předpoklady. Přehlušit tok myšlenek vztahovačného člověka bojujícího s nejistotou může i televize, kniha anebo internet. Tím se však problém nevyřeší. Je třeba se mu postavit. 

Odstranění vnitřní nejistoty jako první krok k eliminaci vztahovačnosti

Nejistotu může utišit také laskavý přístup, který budeme praktikovat vůči sobě samým. Psychologové doporučují být si sám oporou a nejlepším přítelem. Také je podle nich pro vztahovačného člověka dobré si uvědomit, že vlastní nedostatky díky svému chybnému sebehodnocení často vidí a dělá z nich problém pouze on sám. Proto pak také každou poznámku, která nemusí být namířena proti němu, bere velmi osobně. Odborníci doporučují pochválit se za své úspěchy a stanovit si nové, reálné cíle. 

Porovnávání se s ostatními vztahovačného člověka ničí

A rozhodně není dobé se porovnávat s ostatními! Každý člověk je originál. Není třeba za každou cenu dělat to, co dělají jiní a co je třeba právě módní a tzv. „in“. Žijeme svůj vlastní život a jestliže se nám líbí něco, co jiným může připadat nudné a nezajímavé, není důvod se za to stydět. Můžete si pro pocit jistoty připravit do zásoby pár vtipných odpovědí. A to jak pro kritiku oprávněnou a konstruktivní, kdy si uděláte legraci sami ze sebe anebo pro chvíle, kdy budete mít pocit, že se vás někdo snaží urazit nebo zesměšnit. Místo ublíženého postoje anebo nejistého koktání můžete demonstrovat své sebevědomí a vrátit útočníkovi to, co k vám vyslal. Vztahovačnost tak můžete zvolna jednou pro vždy vypudit ze svého života. 

Vztahovačnost a moudrost starých Toltéků

V neposlední řadě může vztahovačný člověk nalézt pomoc například v knize Čtyři dohody autora Miguela Ángela Ruize. Jedná se vlastně o jakýsi manuál, podle kterého je možné najít klid, vyrovnaný přístup k životu a osobní svobodu skrze moudrost starých Toltéků. Recept na to, jak bojovat proti vztahovačnosti lze najít především v druhé dohody s názvem „Neberte si nic osobně.“ V jejím textu se například píše:

„Když si bereme věci osobně, cítíme se uražení a naší reakcí je obrana našich názorů, což vede ke konfliktům. Z něčeho nepatrného uděláme velkou aféru, protože cítíme potřebu mít pravdu a dát ostatním najevo, že se mýlí... Ať již lidé dělají, cítí, myslí nebo říkají cokoliv, neberme to osobně... Až si z toho, že nic nebereme osobně, vytvoříme silný zvyk, vyhneme se v životě mnoha nepříjemnostem. Náš hněv, žárlivost a závist zmizí, a nebudeme-li brát věci osobně, jednoduše zmizí i náš smutek.“ 

Vztahovačný člověk může mít i vysoké sebevědomí

Vztahovačnost paradoxně nemusí způsobovat pouze a jedině pocit méněcennosti. Někdy se dostavuje i v případě, že jedinec trpí naopak zvýšeným sebevědomím. Jakákoliv, byť sebemenší kritika je pro takového člověka nesnesitelná. Domnívá se totiž, že jen jeho mínění, rozhodnutí a postoje jsou správné. O mínění druhých vlastně vůbec nestojí a běda, pokud se mu někdo pokusí oponovat nebo ho kritizovat, i když třeba pouze umírněně. Pracovat se dá i s tímto narcistickým sebehodnocením, nejlépe za pomoci odborníka. Největším kamenem úrazu je však to, aby si narcista uvědomil, že má problém. A že by s ním měl něco dělat. Pokud se stane ( téměř ) zázrak a stane se to, je zpoloviny vyhráno. Určitá míra sebeobdivu není ke škodě, zejména, pokud si díky ní člověk udržuje také sebeúctu. Jestliže ale překročí únosnou mez a nese s sebou také vztahovačnost, je pro okolí vyjít s narcistou obvykle poměrně složité.