Záhadné 3D technologie. Víte, jak vznikají 3D filmy?

Už jste zažili, že vás 3D film v kině téměř pohltil? Sedíte v pohodlném křesílku, na očích máte speciální brýle a najednou se to stane. Proti vám plave žralok, nebo vám nad hlavou proletí drak a vy instinktivně uhnete. To znamená, že se filmové efekty zdařily. Uchvátily vás 3D technologie? A zajímá vás jak 3D filmy vznikají? Právě o tom pojednává tento článek.

Byl Avatar prvním 3D filmem?

Ne, i když se to často říká. Prvenství má pouze v určitém smyslu. Avatar totiž jen určil směr, kterým by se 3D technologie a jejich využití ve filmu měly dál ubírat. Režisér James Cameron byl totiž s přípravou filmu nad míru pečlivý a více než deset let čekal, než se 3D technologie rozvine, aby mohl uskutečnit své nápady. Právě propracovaná práce s kamerou, která od počátku počítala s využitím 3D technologie, je tím důvodem, proč se Avatar stal komerčně nejúspěšnějším filmem všech dob.

Výsledek Cameronovy práce, který snad žádnému filmovému fanouškovi neuninkl, totiž spočívá v překrásném světě, který se odehrává na planetě Pandora. Diváka zde mohou uchvátit skvělé vizuální efekty jako například záběry tamní přírody nebo scény, kdy hlavní hrdina létá vysoko nad zemí. V provedení animace a použití 3D technologie byl tedy Avatar originální a nový, pokusy o 3D filmy ovšem spadají hluboko do počátku 20. století.

Historie 3D filmu

Vůbec prvním filmem promítaným v kině byl Příjezd do stanice La Ciotat, který stvořili bratři Lumiérové. Nejednalo se sice o film, kde by byla použitá 3D technologie, přesto byl účinek podobný. Lidé, kteří sledovali film, se totiž vyděsili, když v závěru filmu vlak přijížděl do stanice. Diváci se dali na zběsilý úprk, jelikož si mysleli, že vlak se z filmu vyřítí do sálu. Nic podobného totiž předtím neviděli.

Prvním filmem, který použil 3D technologii, byl v roce 1922 snímek Power of Love, který natočil Nat Deverich. Film byl natočen pomocí principů anaglyfu (o jednotlivých technikách se dozvíte níže). Prvním barevným 3D filmem byl v roce 1947 Robinson Crusoe režírovaný Alexandrem Andrejevským. Zajímavostí je, že při jeho sledování nebylo potřeba speciálních anaglyfických brýlí. I tak ale kýžený 3D dojem snímek dokázal navodit - lidem se prý zdálo, že jim v jednu chvíli prošla divoká kočka po hlavách.

Od 50. let se 3D filmy začaly vyrábět například v USA, Japonsku, Německu, Velké Británii či Hongkongu, počáteční boom ale poté opět opadl. Zájem o 3D technologie u filmových diváků až později upoutal IMAX se svými dokumentárními snímky, u kterých může mít člověk pocit, že se nachází pod hladinou oceánů nebo se naopak vznáší v beztížném stavu na vesmírné stanici. Další zlom poté představoval už zmiňovaný Avatar.

Jak tedy 3D film vzniká?

Zásadním pojmem je v tomto ohledu stereoskopie. Jedná se totiž o technologii 3D prostorového vnímání, kdy zrakový vjem je vyvolán dvourozměrnou předlohou a pomáhají nám při tom např. speciální brýle. Přenos 3D technologie vyšel v podstatě z principu, na kterém funguje lidský zrak. Člověk má dvě oči a obraz vjemu tak vidí dvakrát, i když z trochu odlišných úhlů, což je způsobeno vzdáleností mezi oči. Mozek ovšem dokáže tyto dva obrazy spojit v jeden, čímž vznikne dokonalé prostorové vidění.

Tvůrci 3D filmu se tedy musí chovat podobně. Každá scéna tudíž musí být nahrávána dvojící kamer, které jsou od sebe umístěny ve vzdálenosti lidských očí. Na první pohled by se to zdálo jako jednoduchý úkol, jenže opak je pravdou. Práce kameramanů totiž musí být naprosto přesná a obě kamery musí být dokonale synchronizované – to se týká času snímání, ostření, přiblížení, barevného vyvážení či clony. Rozteč kamer se ovšem může manuálně nastavovat podle potřeby. Velmi důležitou roli poté hraje kvalita animace na počítači. Základem sice bývají herecké výkony s replikami před zeleným plátnem, zbytek se ale dodá pomocí počítačových efektů. Například v již zmiňovaném filmu Avatar je pouze 20 % snímku tvořeno herci se skutečným pozadím, drtivých 80 % obstarali speciální animace a efekty vytvořené na počítači.

Proč musíme mít při filmu speciální brýle?

Odpověď je jednoduchá – z filmu bychom jinak nic neměli. Pohled na film, při jehož výrobě byla použita 3D technologie, by bez speciálních brýlí byl rozostřený. Zaprvé je potřeba zmínit, že existuje několik druhů stereoskopických brýlí. Nejlevnějšími a dříve nejvíce používanými byly tzv. anaglyfické brýle, které mají před každým okem jiný barevný filtr. Nejčastěji jste se mohli potkat s modro-červenými 3D brýlemi. Barevnost a kvalita obrazu je však u tohoto principu nízká.

Polarizace světla aneb pasivní 3D technologie

V současnosti se ale v digitálních kinech setkáte s jiným druhem brýlí, které jsou založeny na principu polarizace světla. Tomuto principu se přezdívá pasivní 3D technologie. Na plátno se totiž dostávají obrazy ze dvou promítaček, každý ovšem různé polarizaci. Brýle s polarizačním filtrem tedy do každého oka pustí jen ten jeden správný obraz a oba vjemy se následně spojí. Výhodou tohoto principu je, že je zachována vysoká kvalita barev a také dochází k dokonalému prostorovému vjemu.

Neblahé účinky 3D filmů na lidské zdraví

Často se ovšem stává, že zážitek z 3D filmu nemusí být úplně příjemný, a to nejen kvůli kvalitě filmařů. Popsaná 3D technologie a nutnost mít nasazené speciální brýle totiž s sebou často nese zdravotní problémy. Jedná se o bolesti hlavy, pálení očí či rozostřené vidění. U pasivní 3D technologie, která se používá ve většině digitálních kin, mívá podle průzkumů následky 5% diváků. Sledování 3D filmu by mělo být především zváženo u dětí, které mají vyšší citlivost na 3D obraz a jeho sledování může mít i dlouhodobé následky.

3D vzpomínka pro nostalgické duše - Meopta nebo Plastikolor

V současnosti 3D technologie pokročily tak výrazně, že si můžete koupit vlastní 3D televizor nebo se ponořit do speciální virtuální reality. Vlastní 3D obrázky jste si sami však mohli promítat už od 60. let minulého století. Vzpomínáte na stereokotoučky a prohlížečky, které se v tehdejším Československu prodávaly pod značkou Meopta a Plastikolor? Kotoučky měly průměr devět centimetrů a bylo na nich čtrnáct obrázků spárovaných do dvojic. Když jste ho vložili do prohlížečky v podobě fotoaparátu a namířili ho na světlo, mohli jste najednou vidět obrázky přírody, různých měst či příběhy z pohádek. Taková byla 3D technologie ve svých počátcích. Kdo si tehdy dokázal představit, že za dalších sto let už možná bude člověk moci komunikovat skrz holografickou technologii?