Máte super sourozence? Važte si toho. Já stále čekám...

Vztah se svym bratrem hodnotim jako jízdu na horský dráze. Když jsme byli malý, byl hodně priviligovanej - musela jsem ho jako starší sestra hlídat, pomáhat mu s úkoly atd. Já dostala pár facek, když jsem hodně zlobila, on zřídka kdy. Byl na to dost citlivej a hned se uzavřel do sebe - pokud mu mamka plácla jednu výchovnou. V 90. letech se nikdo rozhodně nepozastavoval nad tim, že pohlavek, facka a něco podobnýho je týrání dětí. Ani já to dodnes tak neberu. Myslim, že jsem si častokrát zasluhovala jednu výchovnou. Tehdy ale to bylo s mym bráchou nahoru dolu...

Složitý dětství se na něm asi podepsalo víc

Dětství jsme měli asi deset let poměrně krásný, protože jsme bydleli na vesnici a užívali si všechny aspekty vesnickýho života naplno. Byla to bomba hlavně o Vánocích, kdy jsme chodili se sáněmi pro stromek do lesa, koulovali se, sáňkovali, bobovali, prostě blbli. Pak jsme se ale hodně stěhovali a nebylo to snadný. Na každym děcku to zanechá nějakou stopu a na mym bráchovi to zanechalo, myslim, velkou stopu. 

Jakmile jsme ze svýho domečku museli pryč, nějak se to podělalo. Náš vztah s bráchou byl od tý doby jinej. On pořád utíkal do svýho světa, pak i ze školy (nebo do ní nechodil), měl nějaký šrámy na duši vždycky. Já asi taky, ale nikdy jsem to nedala znát. Každej jsme hold jinej.

Celkem blízký mezidobí

Když jsem se osamostatnila a šla pracovat do velkýho světa, jezdil za mnou brácha na návštěvy a já mu ukazovala velkej svět dospěláků. Byl to celkem pěknej čas, protože jsme si byli blízko. Pak jsme spolu i bydleli chvíli, ale to už moc nebylo ke konci k snesení - jsme totiž velice rozdílní lidé. Často jsme spolu chodívali na procházky, na diskotéku, jen tak kecali o životě... ale je to pryč. Jakmile začal žít s nějakou ženskou, vždycky o něm nebylo moc vidu ani slechu. 

V době, kdy byl ženatej s jednou pani, velice jsme se odcizili a nebavili se asi rok. Tehdy konflikt mezi námi způsobilo jeho EGO a hlavně jeho hašteřivá parterka, která ho nakonec jen zneužila...

Naše cesty jsou opačně

V posledních třech letech jdou naše cesty opravdu jinak. Já bych se chtěla vidět, on nemá čas. Nikdy. Je hodně prej zaneprázdněnej. To chápu, všichni nějakým způsobem jsme, ale čas si můžeme udělat... na ty, kteří pro nás něco znamenaj. On nechce nebo se stydí?? (za svý chyby a bojí se, že ho budu kritizovat?)... Pravdou je, že jsem byla vždycky člověk, kterej mu nemazal med kolem huby. Na férovku jsem mu říkala vždycky věci. A on se toho občas bál. Nevím, jestli jsem někde neudělala chybu... ale jistojistě vim, že tohle je celý podivný a smutný.

Víte, snažila jsem se s ním setkat, ale on mě stále odmítal... s odpověďmi typu "Nemám čas", "Možná přijedu" a tak dále. Teď si žije naplno svůj život v bublině, se svou partnerkou a jejími dětmi. A má osoba je mu šumák, nejspíš. Takže jsem se nějak vnitřně smířila už s tim, že bráchu asi nemám a nedělám si iluze, zda se někdy uvidíme. 

Važte si tedy toho, jestli máte skvělého sourozence. Je to dar!