Dobrý rodinný vztahy nejsou samozřejmost aneb Když dostaneš dýkou do srdce od nejbližšího...

Můj táta byl alkoholik celej život. Začal pít někdy ve dvaceti a přestal asi tak tři roky před svou smrtí. Bylo to těžký. Představoval vzor hodnýho člověka ale nikoliv dobrýho otce. Kvůli němu jsme neměli lehký dětství, a tak jsem ho na nějakej čas zazdila, protože fakt ublížil... nejen mě, ale i bratrovi a hlavně mamce. Ta se snažila, aby všechno vybalancovala. Jen jí dneska vděčim za to, jaká jsem. Viděli jsme se po deseti letech cca, než táta umřel a jsem ráda, že jsem mu odpustila. Nebylo to však snadný, protože tam byly hodně špatný věci pod povrchem. A pak přibylo v mezičase víc srágor...

Zrada a lži od nejbližších jsou to nejbolestivější

Když vás významnym způsobem zklame někdo ze známejch nebo kamarád třeba, tak ho můžete ze dne na den ostřihnout a jít dál. Bolí to, ale nějak to přechroupete. Když jde ale o rodinu, je to něco, co bolí i přesto, že jdete dál. Je to jakási hniloba, která všechno zžírá. Je to srdcebol jak blázen. Obzvlášť tehdy, pokud se jedná o někoho, koho máte opravdu rádi. Najednou ho vidíte zcela obnaženýho, protože vám ukázal svou druhou temnou tvář. Pořád dodnes nemůžu pochopit, proč si ti nejbližší z rodiny musí tak ubližovat... hlava mi to nebere.... 

S bráchou to bylo nahnutý

Rodinný trable mě nepronásledovaly jen s tátou, ale taky s bratrem - kterýho mám ráda. V době, kdy si našel hádavou partnerku, se naše cesty na dlouhou dobu rozešly. Bolelo to zas a moc... Je to děsnej pocit, jakoby vám někdo bodl do srdce a ještě se v něm rýpal. Přitom šlo o malichernosti. Pak ale, zaplať pánbůh, přišlo nějaký uvědomění ze strany bráchy... a usmířili jsme se. Dnes se bavíme, ale pořád si žije ve svý bublině... s někym jiným, ale pořád to bublina je. Neviděli jsme se tři roky asi a já bych o to stála... jenže on se k setkání nemá, pořád se vymlouvá... nevím proč. 

Není "rodina" jako "rodina"

Osud ale tomu chtěl, že jsem měla dostat další lekci v podobě dcery mého tehdejšího přítele (dnes manžela)...Tady to bolelo taky, protože jsem ji měla ráda. Dnes už necítím nic. Dalo mi to ale velkou lekci životní, kdy jsem pochopila hodně věcí, vlastních pochodů atd. A vlastně jsem taky zjistila, co je sobectví a pokrytectví v té nejryzejší podobě a co může s člověkem udělat EGO. EGO je sviňa. Tato lekce uplynula a přišla další, který jsem se obávala poměrně dlouho a věděla jsem, že přijde. Přišla a ublížila mýmu drahýmu muži. Vlastní dcera mu posrala hlavu a vůbec nic nepochopila. Je to zlý a už to nebude lepší nejspíš. Celý mě to mrzí... hlavně za něj, protože je to milující táta a vždycky dělal pro svý dítě maximum.

Možná takový příběhy taky máte odžitý a víte, že je to nesmírně bolestivý zpravidla celej život. Jenže, lidi si to dělaj sami. Zbytečně se jedna nebo druhá strana šprajcne, vypustí z huby srágoru a problém jak hrom je na světě. Anebo někdy stačí bejt jen upřímnej. To se lidi hned (nejen v rodině) čílí jak blázen. JÁ ALE ŘÍKÁM - NIKDO NÁM NEMŮŽE VZÍT NAŠI OPRAVDOVOST, BUĎME TAKOVÍ, JACÍ JSME V SOULADU SE SRDCEM. A ti, co nám ublížili, nechť si žijí tak, jak chtěj... my se jen musíme smířit... a to dost dobře někdy nejde celej život. 

Možná by se lidem žilo líp nejen v rodinách, kdyby:

• si zametli nejprve před vlastním prahem, až pak teprve soudili druhý
• byli k sobě upřímný hned a ne až za dvacet let "nekontaktu" (pokud k němu vůbec dojde)
• uměli čelit konfrontaci, vlastním chybám a EGU
• uměli se omluvit, upřímně a nenuceně a uznali svou chybu, pokud ji udělali
• přestali se chovat jako malý děti
• přestali bejt sobci non plus ultra

No, dneska je to vše. Moc veselý téma to neni, ale je to něco, co si myslim trápí hodně lidí na světě. Neznám rodinu, kde by nebyly nějaký průsery - buď minulý nebo přítomný.

Žijte se ctí a mějte se rádi.