Pokrytci mezi námi...

Můj příběh je složitej, ostatně, každej máme nějakej příběh. Já se zamilovala do chlapíka o pár let staršího, kterej už prostě ví, co od života chce. Jenže, překvapením pro mě bylo, když mi po nějakym čase představil svou tehdy sedmnáctiletou dceru. Vypadalo to ze začátku, že z toho bude kamarádství, avšak dneska je to diametrálně jinak. Ono bejt "macechou" prostě nejde moc bejt, když jste jen třeba o deset let starší než ta slečna/nebo hoch... je to spíš o vzájemnym respektu. A já mám pocit, že ani ten nemám. Jsou to kecy, kecy, kecy...

Pokrytectví v mym životě

Nejdřív by si měl člověk zamést před vlastnim prahem, žejo?! Takže začnu u sebe. Asi 2 roky jsme jakžtakž fungovaly s tou dcerou jeho. Dalo by se říct, že jsem se snažila přecházet její pubertální výlevy a excesy, který měla i vůči svýmu tátovi. Spor jsme těch pár let neměli. Jenže... její chování mi tehdy bylo tak odporné, že jsem to nevydržela a řekla jí, co si o ní myslim. Že je sebestředná, sobecká a má ráda, když je středem pozornosti. Později jsem s ní přerušila kontakt na rok ve zlym, protože pro mě prostě byla nesnesitelná a už jsem prostě nemohla být dál pokrytec.

Kvůli muži mému jsem se však snažila po roce najít opět cestu, společnou řeč. Jenže dneska se dozvídám, že snaha byla pouze a jen z mý strany, že jen já byla tehdy upřímná. A ona mi celejch osm let lhala. Tvářila se zpočátku tak, že jí to všechno mrzí a byla to přetvářka jako prase. Já se to v sobě snažila zlomit - ten pocit, že prostě jí nikdy nebudu moct mít ráda... a taky se mi to podařilo. Vytvořila jsem si jakýstakýs vztah k ní. Jenže...

Pokrytectví v jejim životě

Kecy v kleci. Kdysi vyřčené slovo "mám tě ráda" dnes z jejích úst nemá absolutně žádnej význam, páč je to pouhej žvást a lež. Já to myslela svym způsobem upřímně. I když někde vzadu jsem dycky měla to, že jí vlastně nemusim jako člověka. A pak jsem dostala aprílový překápko, který nebylo skutečně aprílový...

Dozvědět se od ní, že po osmi letech mě nebere a nikdy nebude jako rodinu - ale svého otčíma ano... byl drc, náraz do zdi. A ještě k tomu se dozvědět, že vlastně ve skutečnosti vás nesnáší, nebere jako člověka - protože jí prostě nesedíte. Najednou. Houbelec. Bylo to tak celou dobu. A celý to snažení bylo zbytečný. Teď akorát překousnout vlastní ješitnost, EGO a jít dál. Jenže, jak to udělat, když se cítíte jako debil?

Tohle myslim ani čas nevyřeší...

Její výlevy bych mohla nyní svádět na to, že je těhotná, jenže já chtěla upřímnost a dostala jsem jí až po osmi letech a to jen proto, že jsem tlačila. Jinak bychom v tom pokrytectví tady žili dál. Dneska mám pocit, že tohle ani čas nevyžehlí a neobrousí. Ale co víš... třeba se to změní. Jsem ovšem skeptik. Jsem nasraná, přátelé. A vydejchat mi to půjde dost těžce... Tohle nechceš. Pokud se ocitáte ve stejný nebo podobný situaci, držim vám pěsti, ať se z toho nezblázníte. Já možná k tomu nemám daleko :-D

Situace dost na hovnajs, že. No, nezbejvá, než jít dál a nějakej čas jí radši nevidět, páč se teď neznám. Emoce jsou moc čerstvý. Snad se s tim popasujem. Mějte se prímově!!