Iveta Reinisch

Ivetiny životní cestičky se poměrně dost klikatí, protože je tak trochu volnomyšlenkář a co si umane, to také udělá. Její profesní dráhu můžeme tedy popsat jako neskutečně proměnlivou. Ivetina kariéra započala ve zdravotnictví. Původně je totiž zdravotní sestra. Období strávené v nemocnici jí mnohému naučilo, především pak pokoře k životu a trpělivosti, které nemá příliš nazbyt. Na své „sestřičkovské“ působení nezapomene do konce svého života. Byla to pro ni velká životní lekce a také tehdy dost přehodnotila své priority. Pochopila, že zdraví je jedno z nejpodstatnějších, pokud chce člověk vést svůj život kvalitně. Na mnohé pacienty vzpomíná dodnes s láskou.

Geny se nezapřou, proto i u ní se začaly drát do popředí. Když ještě žil Ivetin otec, měl k psaní velice blízko. Dokonce prý i usínal s papírem a tužkou vedle postele, kdyby ho něco během noci napadlo. Psaní byl jeho velký koníček. Do jistého věku to Iveta nedokázala pochopit, ale všechno se změnilo, když se naučila abecedu a vzala poprvé do ruky tužku. Od té doby se jí vlastně nepustila a psaní se pro ni, stejně jako tehdy pro jejího tátu, stalo velkou vášní a celoživotní láskou. Přinášet lidem radost pomocí písmenek je pro ni naplňující.

V životě se Iveta řídí heslem svého oblíbeného autora Raye Bradburyho: „Někdy je prostě nejlepší skočit a křídla si nechat narůst až ve vzduchu.“ Pustila se do velké změny po hlavě a věří, že křídla, která jí narostla, má právě díky psaní. Když zrovna nepíše, ráda chodí s batohem na zádech na výlety a pobývá s přáteli z hasičské komunity.