Krize středního věku nemusí být těžkým obdobím. Lze ji využít i konstruktivně

Okolo čtyřicítky by se mohlo zdát, že je člověk na vrcholu svých možností. Má vybudovanou kariéru, rodinu, vlastní bydlení, spoustu zkušeností a s tím jistě spojený i životní nadhled. Zní to tak krásně, že za tím však musí zákonitě být nějaké to „ale“. Ano, skutečně existuje. Přichází v podobě krize středního věku.

Kdy přichází krize středního věku

Přestože určitým psychologickým přechodem prochází mezi 35. a 50. rokem života většina lidí, krize středního věku se nemusí zákonitě dotknout každého člověka. Údaje o tom, u kolika lidí se objeví, se však různí. Autoři odborných textů hovoří o 20 - 80 %. Podle obecné teorie přichází krize středního věku okolo 45. roku.

Britští ekonomové studií, kterou prováděli v 71 zemích celého světa, zjistili, že křivka, která vyjadřuje pocity štěstí v průběhu života, má tvar U. Ve dvaceti letech máme pocit, že nám svět leží u nohou, velké plány a většinou také pocit vlastní výjimečnosti. Poté začnou tyto libé emoce zvolna klesat. Na své dno se dostávají právě v průměru okolo již zmíněného 45. roku: v Evropě je to kolem 47 let, v zámoří o něco dříve, cca ve věku 44,5 roku. Muži se prý také dostanou k období vrcholné životní nespokojenosti o něco málo později, než ženy.

Jak se krize středního věku projevuje?

Jaké jsou projevy krize středního věku? Zjednodušeně by se daly souhrnně označit jako pocit, že člověku takzvaně ujíždí vlak. Propadá dojmu, že vše hezké je již za ním, a že nemůže soupeřit s mladšími lidmi kolem sebe ani co do vzhledu a atraktivity, ani do perspektivnosti pro zaměstnavatele a už vůbec ne ve výhledu do budoucnosti. Ta se jeví jako pochmurná. Pro mnohé jedince je to pomyslný vstup do druhé poloviny života a směrem ke stárnutí a smrti.Typickými průvodními znaky krize středního věku je zklamání z dosavadního života, promarněných příležitostí, nedosažení cílů a snů, pocit marnosti a absence jakýchkoliv radostných budoucích výhledů.

Hypochondrie, frustrace a hněv na partnera: tak také vypadá krize středního věku

Můžeme k tomu přičíst také obavy z budoucnosti, přemýšlení nad minulostí stylem: „kdybych tehdy před deseti lety změnil místo, mohl jsem být dnes generálním ředitelem“, zlost na vlastního partnera, který rozčiluje krizí středního věku stiženého člověka například už jen tím, jak si skládá prádlo anebo stoluje ( i když to přesně tak dělal předchozích dvacet let ) a také hypochondrii. Ta jde  často ruku v ruce s krizí středního věku.

Přirozený úbytek sil a pozvolný nástup nemocí vyvolává paniku a obavy. Ačkoliv toto frustrující období není nijak příjemné, netrvá věčně. Podle již zmíněné studie se po padesátce křivka radostného prožívání zvedá směrem nahoru a po šedesátce nastává opět spokojený úsek života. Přestože nejhorší frustrace by měly podle výsledků výzkumu přijít okolo pětačtyřicítky, podle posledních sociologických studií se krize středního věku objevuje u řady lidí již například v pětatřiceti.

Nová doba přináší dřívější nástup krize středního věku

Vedoucí funkce a odpovědné pracovní pozice byly dříve obsazovány staršími, zkušenými lidmi. Listopadová revoluce v roce 1989 však přinesla v této oblasti změny. Podle západního vzoru začali být do náročných a vysokých postů přijímáni mladší lidé. Nároky, které s sebou tyto pracovní pozice nesou, způsobují, že střední věk z psychologického pohledu přichází u takto exponovaných lidí mnohem dříve, a s ním také veškeré související problémy.

Všudypřítomný kult mládí navíc způsobuje, že relativně mladí lidé jsou již považování za neperspektivní a mají problémy s nalezením odpovídajícího pracovního místa. Často jsou také odsunuti z dosud zastávaných vysokých pozic přesto, že mají ještě dostatek sil a disponují zkušenostmi.

Krize středního věku: ženy a muži

Krize středního věku se nevyhýbá ani jednomu pohlaví. Muži však prožívají toto období obtížněji, než ženy. Při bilancování si uvědomí, že většina úkolů, jako je rodina, kariéra, zajištěný život byla splněna a zároveň jim dochází, že mnoho cílů dosaženo nebylo a zřejmě k tomu již ani nikdy nedojde. Neradi si připouštějí, že mládí je definitivně pryč a fyzická síla se také zvolna vytrácí.

Těžce tuto skutečnost nesou zejména ti, kteří ke svému životu potřebují uznání a obdiv okolí. Dochází u nich často k prudké změně chování, aby si dokázali, že ještě nepatří do starého železa. Mění styl oblékání, začnou provozovat adrenalinové sporty, pořizují si mladší partnerky, drahá auta a podobné luxusní doplňky, mění okruh přátel a nezřídka zakládají novou rodinu. Výjimkou není ani tetování anebo sestřih, hodící se spíše pro jejich pubertálního syna. Zkrátka a dobře dělají všechno, co se vejde pod označení „druhá míza“.

Většina žen, které postihla krize středního věku, ji prožívají spíše uvnitř sebe. Horší průběh mívají ženy svobodné, rozvedené nebo ovdovělé. Rozhodně však dělají méně často než muži různé radikální změny v životě, jako je třeba změna partnera. Věnují se více péči o sebe, o zevnějšek a často i rozvíjení přátelských vztahů. Realizaci nacházejí v nových zájmech a koníčcích, v sebevzdělávání a také v péči o jiné lidi. Navíc většina z nich má další bod v životě, na který se těší a tím jsou vnoučata. To je také odvádí od bilancování a obav z druhé půlky života.

Lze se s krizí středního věku vyrovnat?

Proč se vlastně objevuje krize právě ve středním věku? Je to totiž období, kdy se lidé musí vyrovnávat s různými stresujícími životními změnami v poměrně krátkém časovém úseku. Do života  vstupuje smrt a nemoci jak v okruhu vlastní rodiny, tak u přátel, učitelů, sousedů. Jiné to už nebude a navíc přichází problémy s vlastním zdravím a pocit, že sil už není tolik, jako dříve.

Dochází i k proměně vzhledu, objevují se první šediny, vrásky se prohlubují a gravitace působí. Krize středního věku je těžký soupeř, ale i tak s ní lze bojovat. Je to náročné, ale jde to.

Je důležité nepodléhat vžitým představám o tom, kdo je mladý a kdo starý. Je mnoho pravdy v úsloví, že každý je tak mladý, jak se cítí. Navíc v dnešní době už padesátníci neobouvají bačkory a nechystají se v klidu dožít. Nejen oni, ale i senioři žijí aktivním životem a stále mají mnoho plánů a snů.

Život nekončí v padesáti

Všechno toto je třeba si uvědomit a nevzdávat se naděje na šťastnou druhou polovinu života. Je možné ubrat z životního tempa, více se věnovat koníčkům, studiu jazyků, cestování, sportu. Dělat vše, na co dříve nebyl čas nebo finance. Stejně tak je možné udělat radikální změnu ve smyslu změny místa nebo země pobytu, zaměstnání.

V kontextu s tím vyznívají slova zakladatele analytické psychologie, švýcarského lékaře Karla Gustava Junga: „Čtyřicítka je věkem životního poledne, vrcholem kopce, na jehož úpatí se začíná zřetelně rýsovat silueta krematoria...“ poněkud škarohlídsky a pesimisticky. Možná by bylo lepší si v této situaci vzít za životní motto název knihy americké autorky Pearl S. Buckové „Je teprve poledne“. Vždyť odpolední slunce také hezky svítí a tento úsek dne je proti hektickému dopoledni daleko klidnější, příjemnější a plný pohody.