Jednu věc mám asi po tátovi (budiž mu země lehká). Je to neustálý filozofování nad životem - říkám tomu od nepaměti "filozofický pindy". Ve skutečnosti jsou to ale myšlenky, který tě posouvaj dál, jako myslim duchovně. Člověk by se totiž neměl omezit jen na základní biologický potřeby. Bohužel ale takovejch lidí je pořád dost. Žijou ze dne na den, nad svou existencí a chováním nepřemejšlí a votravujou ostatní svou sebestředností. Ale dost negací. Svět neni jenom černobílej.

Poslední dny potřebuju zahnat svý negativní emoce, a tak pořád makám. Živim se psanim, a tak píšu jako mourovatá, pro toho a toho. Baví mě to - dostala jsem ve svym profesnim životě největší odměnu - a to je práce snů. Taky jsem si před tim musela "vytrpět" svý, zatnout zuby a dělat i to, co mě nenaplňovalo. No, prostě, cesta, trnitá, nesnadná, plná lekcí... Ale důležitý je se tomu vzepřít a jít za svými sny! Ony nespadnou jen tak do klína, žejo.

Nedávno jsem si tady vylévala srdce. Protože mě dost věcí trápilo a nedokázala jsem se s nimi popasovat. Prostě jsem byla vzteklá, urputná, možná i striktní. Nevim... Každopádně po týdnu se dostávám do fáze zklidnění a že ta bouře byla vážně vošklivá...

Dneska bude pár mejch slov patřit chování, který je ve společnosti viděno čím dál víc. Je to "pokrytectví" nebo faleš, přetvářka a podobně. I já jsem se občas chovala jako pokrytec, uznávám svou chybu, avšak nikdy mi to dlouho nevydrželo, protože prostě ráda řikám pravdu. Ona ale bolí a rozervává vztahy...

Dneska bych začala z tak trochu jinýho soudku - nebudu si tentokrát stěžovat, ale rozplývat se nad tim, co nám život přináší a proč bychom toho měli fakt využít. Protože je fakt krátkej. Ani se nenadějete, objevíte na hlavě šediny a v zrcadle spatříte povadlý panděro a prsa! Není na co čekat - vydejte se do světa, dokud vám na to síly stačí!

Dlouho jsem se tu neobjevila, páč se na mě valí hromada práce a účty nepočkaj, žejo. To zná prostě každej. Dneska přicházim s tématem, který je hodně citlivý a málokdy se ve společnosti otevírá. Je to dobrovolná bezdětnost. Jak se na ni tváříte vy konkrétně? Já osobně si myslim, že každej má právo na to, rozhodnout se, co v životě chce. Prostě si vybereme cestu, která nám nejvíc vyhovuje. A já pomalu a jistě přecházím na tu, kde děti nejsou...

Práce, job, zaměstnání... každej tomu řiká jinak. Všichni ale za tim vidíme jediný - prachy, úspěch, svobodu. Říká se, že bez práce nejsou koláče. Asi to tak bude. Když nemáte kačku v ruce, nenajíte se. Prostě budete mít hlad. Tak je nastavenej svět. Materialismus, kapitalismus, bo nevim jak to pojmenovat. Peníze jsou dobrej sluha, ale zlej pán, no né? A položili jste si někdy otázku, jestli vám stojí za to, co teďka děláte? Jako myslim tim to, v čem pracujete???

Píšu blog, protože potřebuju upustit páru. Proto se jmenuje Blogem k duševnímu zdraví. Nevim, jestli mi to pomáhá, ale aspoň na chvíli cejtim, že se mi ulevilo. Obzvlášť v tomhle divnym období to kvituju nejvíc. Takže jsem zase tu, se svejma životníma eskapádama. Jak jste si užili léto? Já tak napůl...

Jsem se tu dlouho neukázala - možná je to proto, že žiju poměrně v hektice a buď pracuju nebo jsem ve společnosti manžela a přátel. Léto je v naší komunitě dost náročný společensky ale taky pracovně. Nemyslim tim žádnou sektu :), ale hasiče. Naši kluci se obzvlášť v těchto vedrech moc nezastaví - jezdí kropit uprchlíky, děti na akcích anebo hasí nějaký hrůzy - ale to zaplať pánbůh není tak často.

Taky míváte nostalgický chvilky...? Já si myslim, že je má snad čas od času každej. Možná ženský o trochu víc než chlapi. Já jsem nostalgik jak vyšitej. Miluju se hrabat ve starejch fotkách a otáčet stránky zatuchlejch alb, který v rukách drželi mí pra pra pra rodiče... Fotky tě totiž přenesou do jinýho času - je to vlastně takový cestování časem. Je to úžasná věc... Já v ten moment skoro nedejchám. A představuju si, kde asi jaká fotka vznikla a proč.

Přemýšleli jste někdy nad tím, jaká rozhodnutí jste v životě udělali a proč? Litujete snad nějakých? Neměli byste... Tohle je vaše cesta, kterou máte jít. A vždycky máte na výběr. Pokud říkáte že ne, lžete si do kapsy. Máte štěstí a žijete ve svobodný zemi? Potom můžete fakt cokoliv! Dneska tedy trochu tý životní filozofie...

To se tak ráno probudíš, jako dycky deš se psem, sebereš hovno, vyhodíš ho, pak uděláš kafe sobě a manželovi, dáš si cígo, podíváš se na ranní zprávy a něco je jinak. Začne tě to u krku jakoby svazovat, těžkne ti dech a je ti na blití... Ne z toho, žes ještě nesnídal, ale z diktátorský rétoriky jistýho pána, kterej si řiká prezident... A pak víš, že se to řítí do řiti...

Taky máte někdy pocit, že jedete v rychlíku a ten prostě nestaví? Tak přesně tohle prožívám teď já. Vzala jsem pozici šéfredaktorky, před pár měsíci a vlastně mě to baví. Jenže... mám pocit, že prostě jedu jako fretkomyš a vůbec nestihám svůj vlastní život. Asi budu muset začít přibržďovat, jinak mě jebne, přátelé... Voni jsou prej svátky? Já si kvůli tý hromadě práce ani nevšimla...

Taky ste si toho všimli? Ptáte se čeho? Přeci tý abnormálně velký nas****sti v naší společnosti. A nebude to lepší. Teď se kvůli očkování rozděluje společnost ještě víc... Neočkovaný budou závidět vočkovanejm a vůbec, bude to celý v řiti.

Zamejšleli jste se někdy nad tim, proč tu na světě vlastně jste? Dumali jste nad tim, co tu chcete dokázat, kam chcete směřovat? Je to o zastavení se a uvědomění si těchto věcí... V dnešní uspěchaný době tohle málokdo umí. Jede se v jednom módu řadu let a najednou je mu jasný, že čas už nevrátí. Vrásky přibydou, tělo zchřadne a vy začnete bilancovat.