Český granát – drahokam oblíbený po celém světě

Výroba šperků je řemeslo, které bylo, je a bude velmi ceněné. Krásný šperk je ozdobou každé ženy. Pokud však má být šperk opravdu dokonalý, musí na něj být použit kvalitní materiál. Jedním z takových materiálů je i český granát - průhledný minerál sytě červené barvy, který patří do skupiny pyropů.

Český granát je drahokam, který oslní

Pro své krásné zbarvení jsou české granáty nejen známé, ale i oblíbené po celém světě. Vzhledem k jejich kráse jsou dnes velmi hojně využívány ve šperkovnictví. Výroba šperků je zároveň řemeslo, které s tímto drahokamem má nejvíc co do činění. Není to však to jediné, k čemu se kdy český granát používal. Své uplatnění našel například i v magii. Každého zkrátka oslní jinak.

Základní vlastnosti českého granátu

Český granát je drahokam drobných rozměrů do 0,8 cm, který je charakteristický ohnivou až krvavě červenou barvou způsobenou příměsí chrómu. Český granát má dle Mohsovy stupnice stupeň tvrdosti 7 až 7,5. Je výjimečně barevně stálý a odolný žáru, louhům i kyselinám. Je tvrdší než křemen a dlouho odolává otěru. Přežije i teplotu přes jeden tisíc stupňů celsia. Samotný český granát proto nevyžaduje žádné zvláštní zacházení ani péči. To ovšem neplatí o špercích jako takových. 

Historie českého granátu

České granáty v písemnictví

Nejstarší zmínky o českém granátu se vyskytují už v Bibli. Ze starověkého písemnictví stojí za zmínku pojednání v rámci Pliniovy přírodovědecké encyklopedie.V období středověku píše o českém granátu Isidor ze Sevilly. Objevuje se i v básních a oslavných eposech, jak je patrné z několika památek českého písemnictví.

Český granát – starý, ale stále vzrušující drahokam

Pyrop na našem území nahodile sbírali už Keltové. Často jim stačil jen větší déšť, aby mohli vybírat kameny přímo z ornice. Obchod s pyropem a jeho šperkařské zpracování zavedly barbarské kmeny Germánů v období stěhování národů, od 2. poloviny 5. století do 6. století našeho letopočtu. Označení český granát náleží právem až Anselmu Boetimu de Bootovi, osobnímu lékaři císaře Rudolfa II. (1552 - 1612).  Pojem „Granati Bohemici“ se poprvé objevuje v jeho díle Gemmarum at Lapidum Historia z roku 1609.

Své postavení mezi drahými kameny si pyrop vydobyl právě za vlády císaře Rudolfa II. a komerční název český granát si udržel až dodnes. Na počátku 17. století začíná neobyčejný rozkvět kamenářství doprovázený nebývalým zájmem o český granát pocházející především z oblasti pod Českým středohořím, z Jičínska nebo obecně z Podkrkonoší.

Praha se v té době stává centrem zpracování drahých kamenů. Rudolf II. podporoval prospektorskou činnost a budoval brusírny. Dvorní kamenáři a brusiči byli soustředěni v obnoveném a nově zřízeném Císařském mlýně na konci Královské obory v Bubenči, kde měli k dispozici i speciální zařízení na broušení a vrtání českých granátů.

Český granát a magie

Výroba šperků je sice nejznámějším, ale rozhodně ne jediným účelem, ke kterému se české granáty kdy využívaly. Vedle použití kamenů k ozdobným účelům je jejich značné množství používáno v léčitelství a sloužilo i k magickým účelům. České granáty spolu s řadou dalších vzácných drahých kamenů byly drceny na prášek pro výrobu mastí, což je dochováno v dobových receptářích.

Výroba šperků z českého granátu

Již v dávných dobách nemohly české granáty uniknout pozornosti člověka, přinejmenším pro svou krásnou sytě červenou barvu. Tehdejší granáty, dříve zvané karbunkuly, byly s ohledem na svoji malou velikost pro tehdejšího člověka prakticky nevyužitelné. Až s postupem věků se lidé začali těmito osobitými drahokamy zdobit.

Výroba šperků z českých granátů z pohledu historie

Nejstarší doklady o využití českých granátů k výzdobě uměleckých předmětů v českých zemích poskytují předměty z druhé poloviny 5. století z pohřební výbavy hrobu germánského velmože. Z konce 15. století pak pochází Eliščin pás, jehož bohatě zdobenou přezku zdobí právě český granát.

Jedna z údajně nejstarších památek zdobených českými granáty, tzv. český kříž Přemysla Otakara II. z dómu v Řezně (1261 - 1278), byla bohužel osazena routami z českého granátu až po opravě roku 1695 a jediným původním granátem je zde velký indický almandin.

Po roce 1700 se české granáty všeobecně v klenotnictví hodně rozšířily. Ve 2. čtvrtině 18. století přišly do módy šperky s drobnými kameny, a tak císařovna Marie Terezie vydala roku 1762 zákaz vývozu českých granátů ze země. Ochránila tak domácí monopol těžby a zpracování českých granátů. V té době vznikaly brusírny v Podsedicích, Dlažkovicích, ve Světlé nad Sázavou, v Třebenicích, v Horních Třebívlicích a na Skalce. České národní obrození prosadilo český granát za mineralogický symbol Čech. Stal se atributem českých vlastenců.

Čeští granátníci úspěšně vystavovali v 19. století výsledky svých prací na průmyslových výstavách doma i v zahraničí. Díky úspěchům výtvarníků a turnovských zlatníků na světové výstavě v Bruselu roku 1958 se české granáty vrátily do soudobé umělecké tvorby a začaly psát novodobou historii šperkařské produkce v Čechách. Největší světovou sbírku historických prací s českými granáty vlastní Národní muzeum v Praze, menší sbírka je k zhlédnutí v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a v Moravské galerii v Brně. Ucelené kolekce jsou v Odborné šperkařské škole v Turnově a v tamním Muzeu Českého ráje.

Metody výroby šperků z českého granátu

Způsob uchycení granátů zaznamenal během svého vývoje tři alternativy, které se používaly při výrobě granátových šperků ve druhé polovině 19. století.

Šperky z granátů byly nejprve vyráběny carglovou metodou. Název této metody je odvozen od názvu kovové osazny drahokamu – cargle. Jedná se o lůžko se šroubkem na zadní straně sloužící ke snadné montáži na zlatnické dílo. Asi od poloviny 18. století se cargle začaly vyrábět sériově, nejčastěji ze zlacené mosazi, a na místo drahých kamenů se do nich vsazovala barevná skelná imitace nebo dubleta.

Pokrokovější metodou byla metoda nýtková. Tato metoda umožnila ve šperkařství zasazování českých granátů do kovové mřížky s osaznami opatřenými nýtky, které je možno snadno a rychle přihnout. Toto zásadní zjednodušení práce bylo v Čechách zavedeno ve 3. čtvrtině 19. století a zajistilo tak dočasný rozkvět granátnické produkce. Výroba šperků tuto metodu využívá dodnes.

Třetí používanou metodou je metoda zrnková. Ta je založena na zasazování drobných drahokamů a kaménků do šperku pomocí vysunutí na drátcích, čímž se objem drahokamů opticky zvětší.  Drátky připájené k podkladu se nahoře rozklepnou zrnkováčkem do hlavičky a přitáhnou ke kaménkům jako drápky.

Tyto tři techniky výroby granátových šperků, a tím i způsob uchycení těchto drobných kamenů, jsou jedním z důvodů, proč se nejedná o šperky, kterým by vévodil jen jeden kus drahokamu. Granáty byly z důvodu své malé velikosti předurčeny k využití ve skupinách. Na špercích tak vždy převládá krvavá červeň broušených pyropů a v závislosti na jejich různých velikostech, tvarech a rytmice při osazování vznikne vždy něco nového, působivého, nevtíravého, něco, co má svůj půvab dodnes. Výroba šperků z českých granátů je proto řemeslo, které bychom si měli chránit.