Dekompresní nemoc

Dekompresní nemoc je stav, který je známý také pod označením kesonová nemoc, nemoc potápěčů nebo také desaturační aeropatie. V literatuře ji najdeme pod anglickým názvem decompression sickness a zkratkou DCS. Než o onemocnění jde spíše o syndrom, respektive několik příznaků vznikajících u osob vystaveným nízkému okolnímu tlaku. Dekompresní nemoc nejčastěji postihuje potápěče, ale může se týkat také jiných aktivit spojeným se změnami tlaku.

Dekompresní nemoc v historii

Dekompresní nemoc je způsobena náhlou změnou tlaku plynů rozpuštěných v krvi a tkáních. První dochované zmínky o principu dekompresní nemoci pochází z roku 1670, kdy sir Robert Boyle pozoroval tvorbu bublinek v oku zmije. Další známý případ byl dokumentován v roce 1841, kdy francouzský důlní inženýr pozoroval bolesti na hrudi a bolesti kloubů a křeče u horníků, kteří pracovali hluboko v důlních šachtách, ze kterých byla odčerpávaná voda.

V roce 1867 pak zemřel na dekompresní nemoc průkopník ponorek Julius Kroehl, který testoval známou ponorku Sub Marine Explorer. V roce 1869 zemřel potápěč, který k potápění do velké hloubky použil vzduchem plněnou helmu. O deset let později Paul Bert zjistil, že plynem, který nejčastěji dekompresní chorobu způsobuje, je dusík. Od té doby se o dekompresní chorobě běžně mluví a počítá se s ní při hloubkových ponorech a dalších činnostech způsobujících tyto specifické obtíže. V roce 1941 byla poprvé úspěšně použita léčba rekompresí lékařem A. Behnkem.

Dekompresní nemoc - příčiny vzniku

Jak již bylo zmíněno, dekompresní nemoc vzniká náhlou změnou tlaku plynu rozpuštěného v krvi a ve tkáních. V běžných tlakových podmínkách je většina plynů v těle člověka rozpuštěna tak, že bez problémů přechází difúzí z krve do tkání a zpět. Pokud je ale lidské tělo vystaveno jiným tlakovým poměrům (hlavním příkladem je potápění do velkých hloubek a rychlé vynoření), plyn se začíná rozpínat a tvořit bubliny, které pak působí velké obtíže.

Ke konkrétním příkladům, které vedou k dekompresní nemoci patří například situace, kdy se potápěč příliš rychle vynoří. Dekompresní nemoc může také postihnout potápěče, který je pod hladinou moc dlouhou dobu a dostane se mu velké množství dusíku z dýchacích cest do tkání. Mezi další příklady se řadí letadlo bez přetlakové kabiny(nebo při jejím poškození), horníci těžící ve velkých hloubkách pod zemí nebo kosmonauti měnící tlakové prostředí.

Vzduch, který dýcháme, obsahuje 78 procent dusíku (N2), pouze 21 procent kyslíku a 1 procento dalších méně významných plynů. Jakmile se potápěč dostane do hloubky, mění se fyzikální vlastnosti prostředí a zvyšuje se tlak působící na tělo. Vysoký tlak má za následek zvýšení rozpustnosti plynů v lidském těle, z největší části dusíku.

Tímto způsobem se tak velké množství dusíku dostává do tkání, které může způsobit euforii až bezvědomí. Pokud pak potápěč rychle změní hloubku a vynoří se, dusík nemá čas se dostat zpět do krve a rozpustnost se sníží. Plyn vytvoří ve tkáních bubliny. Tím se tkáně těžce poškodí, což platí především u plic, kdy může dojít až k jejím roztrhání. Popisovaný stav si lze představit jako láhev s nasyceným nápojem - když ji rychle otevřeme, tekutina zvýší objem a začne prudce vytékat ven.

Dekompresní nemoc - příznaky a průběh

Rizikové faktory

Průběh a příznaky dekompresní nemoci závisí na řadě faktorů. První z faktorů je velikost poměru snížení tlaků, kdy velké snížení způsobí dekompresní nemoc s větší pravděpodobností. Dalším faktorem je opakovaná expozice tlakům. To znamená, že opakované potápění v krátkých časových intervalech riziko vniku nemoci zvyšuje. Rychlost výstupu k hladině je dalším rizikovým faktorem. Čím rychleji se potápěč vynořuje, tím vyšší je riziko vzniku dekompresní nemoci (nedoporučuje se rychlejší vynořování než 10 metrů za minutu ve velkých hloubkách, posledních 6 metrů by mělo zabrat minimálně další minutu).

Délka ponoru také hraje svoji roli. Čím delší dobu ponor trvá, tím větší je riziko vzniku nemoci je. Dále se uvádí, že potápěči, kteří po ponoru plánují cestu letadlem brzy po ponoru zvyšují riziko vzniku nemoci mnohonásobně. Stejné riziko platí pro potápěče plánující výstup do vysokých nadmořských výšek.

Krom rizikových podmínek je důležité zmínit také několik individuálních rizikových faktorů. K těm patří dehydratace, vyšší věk, zranění předcházející ponoru, teplota těla, tělesná stavba a konzumace alkoholu. Při vzniku dekompresní nemoci je důležité vědět, že s hloubkou stoupá rozpustnost plynů, které pak nasycují tkáně. Přívod plynu závisí na prokrvenosti a stavu tkání. To znamená, že se nejvíce plynů dostane do tkání nejlépe prokrvených. Těmi jsou mozek, ledviny, plíce a srdce.

Příznaky a průběh nemoci

Při vynořování se dochází k přesně opačnému procesu. Tkáně se tzv. vysycují a plyn se stává méně rozpustný a tvoří menší či větší bubliny. Přebytek plynů je vydýcháván. Problémem je, pokud k vynoření dojde příliš rychle. Ve tkání je přebytečné množství plynů, které se včas nestačily ze tkání dostat do plic. Přebytečný kyslík je využit tkáněmi.

Problém ale nastává s dusíkem. Ten ve tkáních totiž nemá využití, a tak v cévách tkáních vznikají bubliny. Tyto bubliny pak mohou cévu ucpat, a tím pádem dochází k tzv. embolii. Na povrchu bublin může dojít ke srážení krve a v cévách vzniká krevní špunt (trombus), který nedovolí krvi pokračovat tam, kam má.

V místě trombu může reflexně dojít k vazokonstrikci (uzávěr dané cévy smrštěním její stěny). Daný orgán pak není zásobován krví a dochází k nekróze. V případě kostí a kloubů bubliny plynu působí mechanický útlak cév a nervů. Měkké orgány mohou být bublinami zhmožděny a potrhány.

K poškození orgánů dochází postupně, proto se první projevy mohou objevit již v průběhu vynořování či až minuty či hodiny po vynoření. Dekompresní nemoc se projevuje velkým množstvím příznaků. Jejich závažnost závisí na velikosti tlaku, na stavu organismu a případně na možnostech léčby. Pro dekompresní choroby jsou typické bolesti kloubů, poruchy citlivosti, bolesti břicha, bolesti na hrudi, dušnost a kašel, bolesti hlavy, závratě, až selhání srdce. Poškozeny mohou být všechny tkáně.

V případě velmi mírné dekompresní nemoci je častým příznakem bolest svalů a kloubů, bolest hlavy, krvácení z nosu, pocit svalové slabosti, může se objevit vyrážka a svědění kůže. U těžších stavů je běžným příznakem bolest hlavy, motání hlavy, mdloby, poškození nervové soustavy, zmatenost až bezvědomí a smrt.

Dekompresní nemoc a její diagnostika

Dekompresní nemoc je v dnešní době velmi dobře známou komplikací potápěčů a dalších profesí či aktivit. Příznaky dekompresní nemoci jsou poměrně typické, takže složité vyšetřování a diagnostické metody většinou nejsou potřeba. Dekompresní nemoc může způsobit velmi vážné poškození tkán, takže se musí rychle přistoupit k léčbě, aby byla úspěšná.

Základem je rychlý transport nemocného. Diagnosticky se pacientovi monitoruje jeho srdeční činnost (EKG), saturace krve kyslíkem, dechové funkce a stav vědomí. Pokud se výše zmíněné příznaky objeví do 24 hodin od vynoření se, je vždy nezbytné myslet na dekompresní nemoc. Většinou se dekompresní nemoc s jistotou diagnostikuje tehdy, dojde-li k úlevě příznaků po léčbě rekompresí.

Správně odebraná anamnéza je základem diagnostiky. Nutné je vždy zjistit, kdy potíže začaly, jestli pacient dělal něco neobvyklého a kdy. Existuje několik zobrazovacích metod, které jsou schopny odhalit bubliny plynu ve tkání a také vzniklé krevní sraženiny či poškozené orgány. K těmto metodám patří MRI (magnetická rezonance), CT (počítačová tomografie) či angiografie, což je metoda, která zobrazuje cévy a případně krevní sraženiny v nich.

Dekompresní nemoc a její léčba

V první řadě je vždy nutné zajistit nemocnému první pomoc. V případě potápění je důležité osobu vytáhnout z vody, aby nedošlo k vdechnutí vody a dalšímu poškození tkání. Dalším krokem je snaha zabránit embolii - postižený se musí položit do stabilizované polohy na levém boku, dolní končetiny podložit, aby byly výše než trup. Důležitý je přísun čistého kyslíku a zabránit ztrátám tepla.

Léčbou dekompresní nemoci se zabývají vědci již desetiletí. Pokud již k dekompresní nemoci dojde, důležité je sledování základních životních funkcí, podávání kyslíku, zajištění tekutin a rychlý transport pacienta do přetlakové komory. Přetlaková neboli hyperbarická komora je vlastně obrovská tlaková nádoba, která je hermeticky uzavřená. Uvnitř komory se uměle vytvoří přetlak. Díky tomu pomalu dochází opět k rozpuštění plynů ve tkáních tak, jako by k tomu došlo ve velkých hloubkách. Přetlak se pak velmi pomalu snižuje, aby si organismus na tlakové změny zvykl a veškeré plyny se z tkání v pořádku dostaly ven bez jejich poškození.

Dekompresní nemoc je nezbytné léčit v dekompresní komoře, protože jiným způsobem potřebných tlakových poměrů na všechny tělesné tkáně nedosáhneme. Pokud hyperbarická komora není k dispozici, je možné podávat stoprocentní kyslík maskou. Kyslík snižuje otok mozku. Důležitá je také dostatečná hydratace organismu, aby byly cévy dostatečně naplněny a roztaženy (prevence vazokonstrikce a vzniku embolů). K zabránění houstnutí krve je možné využít také tzv. plazma explandérů. K prevenci zánětu ve tkáních se podávají kortikosteroidy (dexamethason).

Dekompresní nemoc - prevence

Prevence dekompresní nemoci je založena na vzdělanosti osob, které se pohybují v hloubkách nebo v prostředí s vysokými změnami tlaků. Každá taková osoba by měla dobře vědět, čemu se vyvarovat a jak postupovat, aby k dekompresní nemoci nedošlo. Potápěči musí projít zvláštním výcvikem a kurzem, existuje řada doporučení a tabulek, které shrnují, do jakých hloubek se potapěč může pustit a jak rychle může vystoupat.

Další možnou prevencí je správné naplánování potápění a dekompresní příprava. K té se dá využít hyperbarické komory. Nejenom osoby potápějící se s dýchacím přístrojem, ale také osoby pracující v ponorkách či hloubkových dolech musí na možnost dekompresní nemoci myslet. Dekompresní nemoc může vzniknout také při porušení přetlakové kabiny v letadle, proto jsou letadla vybavena kyslíkovými maskami.

Abychom předešli dekompresní nemoci, je důležité myslet na několik základních bodů:

• vyvarování se opakovaným ponorům
• dodržování rekompresních časů
• dostatek dýchací směsi
• pomalý vzestup k hladině
• potápěči by neměli létat letadlem brzy po ponoru
• speciální podmínky vyžaduje také potápění ve vysokých nadmořských výškách