Wilsonova choroba

Wilsonova nemoc, nazývaná také hepatolentikulární degenerace, vzniká v důsledku vrozené poruchy metabolismu mědi. Obvykle se odhalí ve školním věku dětí, méně často až v dospělosti. Měď není dostatečně vylučována z těla a ukládá se v orgánech, které poškozuje. Nejčastěji se projeví neurologickým a jaterním postižením. Neléčená Wilsonova nemoc může mít závažné důsledky a ohrožuje postiženého na životě.

Běžně se sice s Wilsonovou chorobou nesetkáte, protože tato nemoc postihuje 3 lidi na 100 000 obyvatel, přesto však patří mezi nejčastější vrozené poruchy metabolismu. Popsal ji před více jak sto lety lékař Kinnier Wilson, který si všiml i typu dědičnosti a vývoje choroby.

Příčiny Wilsonovy choroby

Wilsonova choroba vzniká v důsledku genetické poruchy. Jde o autozomálně recesivní typ dědičnosti, což znamená, že se nevyskytuje v každé generaci. Mutace daného genu musí být v obou párových chromozomech. Gen se nachází na 13. chromozomu a nese genetickou informaci o hlavním z pomocných přenašečů mědi (membránová ATP-áza, ATP7B). Pokud je daný gen poškozen nebo mutován, pak tělo vyrobí vadnou ATPázu. Proto se měď nedokáže z buněk vyloučit, netvoří se ani dostatek ceruloplasminu (bílkovina+měď) a hromadí se uvnitř.

Zajímá vás, proč vůbec měď potřebujeme? Měď je důležitou součástí různých enzymů a podílí se na celé řadě procesů v lidském těle (například krvetvorbě, funkci mozku, výrobě buněčné energie a mnoha dalších). V potravě je jí dostatek, do těla se vstřebává střevy a putuje do jater. Tam je částečně uchovávána v jaterních buňkách a částečně koluje v krvi vázaná na bílkovinu (ceruloplasmin).

Při Wilsonově chorobě je narušeno především vylučování mědi jaterními buňkami do žluče. Ta se proto hromadí v těle, nejvíce v nervové soustavě, játrech, oku a dalších orgánech. V buňkách svou přítomností škodí – vzniká nadbytek volných radikálů, poškozuje buněčné membrány a DNA (nositel genetické informace). Takto postižené buňky pak odumírají.

Wilsonova choroba - průběh a projevy

Nemoc se může projevit postižením jater (jaterní forma) nebo příznaky neurologickými a psychiatrickými (neurologická forma), případně obě formy společně.

Jaterní forma Wilsonovy choroby

Pokud se nemoc projeví v dětství či dospívání, častěji to je postižení jater. Může se projevit pod obrazem akutního zánětu jater (akutní hepatitida) s klasickými příznaky – únava, mírná žloutenka, zvýšení jaterních ukazatelů v krvi. Fulminantní hepatitida (prudká) je provázena hemolýzou (rozpadem červených krvinek) a během týdnů může vést k těžkému jaternímu selhání a končit smrtí nemocného. Bývá prvním projevem Wilsonovy choroby nebo jako důsledek přerušení dlouhodobé léčby. Nemoc se může projevit po letech aktivity také jako chronický aktivní zánět jater (chronická hepatitida), běžně neodlišitelný od jiných příčin hepatitidy. Jaterní cirhóza („tvrdnutí“ jater) je běžnou formou, jak se v mladém věku Wilsonova choroba projeví. Jedná se o těžké poškození jater provázené žloutenkou, portální hypertenzí a důsledky z toho vyplývajícími. V dětském či mladém dospělém věku by nás vždy měla překvapit a vést k podrobnému vyšetření.

Neurologická forma Wilsonovy chodoby

Objevuje se spíše až po 20. roku života. Může začínat nenápadně jako potíže při psaní (drobné písmo) a jemné práci a třesem rukou. Pokud není odhalena a léčena, rozvine se do podoby parkinsonského syndromu (porucha výslovnosti, koordinace pohybů, povšechná ztuhlost, klidový třes). Psychické změny se projevují jako podrážděnost, možné deprese a změna chování. Dochází také k poruchám spánku. Neurologicky nemocní mívají jaterní postižení, ale nemusí se klinicky projevit.

Wilsonova choroba a její diagnostika

Odhalení Wilsonovy choroby se opírá o klinické projevy, laboratorní nález, genetické vyšetření a jaterní biopsii. Odhalit změny v orgánech pomohou i zobrazovací metody – ultrazvuk jater, magnetická rezonance nebo CT vyšetření mozku.

Při klinickém vyšetření lze pozorovat příznaky postižení orgánů. Často se objevuje nazelenalé zbarvení obvodu oční rohovky, tzv. Kayser-Fleischerův prstenec, což je způsobeno ukládáním mědi v oku. V běžném krevním odběru mohou být známky poškození jater („jaterní testy“), chudokrevnost a další. Při podezření na Wilsonovu chorobu se stanovuje v krvi hladina ceruloplasminu a mědi. V moči se výrazně zvyšuje obsah mědi, moč je jedinou možností jak jí vyloučit z těla bez využití žluči. To lze využít k diagnostice Wilsonovy choroby. Stanovuje se obsah mědi v moči za 24 hodin, případně zátěžový test s podáním penicilaminu. Nízká hodnota ceruloplasminu a mědi v krvi spolu se zvýšenou koncentrací mědi v moči a zvýšený obsah mědi v játrech jsou typickým nálezem při této nemoci. Biopsie jater slouží k určení množství mědi v játrech a dokáže také zhodnotit stupeň postižení. Provádí se i genetický test, který lze běžně sehnat ve specializovaných genetických laboratořích a pomůže tak odhalit mutaci ATP7B genu ještě před vznikem klinických příznaků.

Sledování účinku léčby a screening v rodině nemocného (není-li jednoznačné genetické vyšetření) zahrnuje sledování metabolismu mědi laboratorně, kontroly jaterních parametrů v krvi a také ultrazvukové vyšetření jater, případně neurologické vyšetření.

Wilsonova choroba - léčba

Léčba Wilsonovy choroby spočívá buď v omezení vstřebávání mědi z trávicího traktu nebo podporou jejího vylučování do moči. Vylučování ledvinami podporují látky, které umí na sebe navázat měď a vyloučit ji tak z těla močí více (tzv. chelatační látky). U nás je používaný penicilamin, který je třeba postupně navyšovat v řádu měsíců kvůli snížení rizika nežádoucích účinků. Omezit vstřebávání mědi ze střev pomáhá zinek. Typ léčby je volen dle klinických příznaků a postiženého orgánu. Nástup účinků těchto léků je pomalý, klidně i několik měsíců.

Přísná dieta je významná hlavně v počátcích léčby. Ze stravy by se měly vynechat potraviny bohaté na měď (například čokoláda, kakao, ořechy, mořské ryby) a měly by se jíst potraviny bohaté na zinek (maso, vejce, obilniny).

Pokud se Wilsonova nemoc projeví fulminantně (velmi prudce) poškozením jater, je rychlá transplantace jater jedinou léčbou s výbornými výsledky. Stejně tak se k transplantaci jater přistupuje při špatné reakci na léčbu.

Prognóza neléčené Wilsonovy choroby je velmi špatná a vede až k smrti nemocného. Léčba je celoživotní a většinou zastaví zhoršování nemoci a stabilizuje ji. Při správné léčbě tato choroba nezkracuje život. Výhodou je pátrání po zatím bezpříznakových nemocných v rodině a zahájení terapie včas i u nich.

Prevence a doporučení spojená s Wilsonovou chorobou

Nemoc je vrozená, proto ji nemůžeme vyléčit nebo zamezit jejímu vzniku, ale můžeme sledováním a případným zahájením léčby u nositelů poškozeného genu zabránit rozvoji příznaků. Buďte obezřetní při nevysvětleném zvýšení jaterních parametrů v krvi a požadujte jejich opakování s odstupem, zvláště u dětí.