Paliativní léčba

Trpí-li člověk závažným a nevyléčitelným onemocněním, může se setkat s pojmy paliativní léčba, paliativní péče, paliativní medicína. Často to bývá v souvislosti s nádorovým onemocněním a v nemocném tyto pojmy vyvolávají beznaděj a strach. Cílem následujícího článku je objasni, co se pod paliativní medicínou skrývá a jaké jsou principy a přínosy této léčby.

Označení paliativní pochází z latinského slova pallius (plášť) či palliatus (oděný pláštěm). Cílem paliativní medicíny je zlepšit kvalitu života a zmírnit potíže u nemocných, kteří jsou současnými medicínskými postupy nevyléčitelní, nebo by jim dostupná (často agresivní) léčba více ublížila, než pomohla, vzhledem k celkovému stavu nemocného (zesláblost, podvýživa, špatná funkce důležitých orgánů apod.).

Paliativní léčba je komplexní a zahrnuje v první řadě léčbu bolesti a zmírnění příznaků onemocnění, ale řeší také sociální vztahy, psychologické a duchovní problémy nemocných a jejich rodin. Neslouží tedy k úplnému zbavení se závažné nemoci, ale zkvalitnění života. Nejznámější situace, kdy je paliativní léčba využívána, jsou nádorová onemocnění. Týká se ale i dalších nevyléčitelných nemocí (jako několik z mnoha uvádím například srdeční selhání, roztroušenou sklerózu, imobilizaci po cévní mozkové příhodě, terminální stádium AIDS).

Oproti tomu kurativní léčba (lat. cura – léčení) má za cíl nemocného zbavit nemoci. Když budete mít angínu, dostanete antibiotika s cílem bakterie zničit. Při zánětu slepého střeva, který neléčený může skončit i jeho prasknutím a smrtí nemocného, je chirurgické odstranění střeva zákrokem vedoucím k úplnému vyléčení. To je základní rozdíl mezi paliativním a kurativním přístupem k nemoci.

Paliativní léčba a její principy

Paliativní medicína se snaží respektovat každého člověka jako osobnost s různými hodnotami, potřebami a přáními. Snahou je, aby nevyléčitelně nemocní mohli zbytek svého života prožít důstojně a kvalitně. Nejedná se tedy o prodlužování života za každou cenu. Jedním z cílů je co nejvíce zmenšit příznaky nemoci, aby člověk mohl prožívat kvalitnější život.

Díky celostnímu pohledu na nemocného se kromě lékařské péče opírá také o psychologickou, sociální a duchovní péči. Paliativní medicína dále zdůrazňuje význam rodiny a přátel, nabízí jim oporu v péči o nevyléčitelně nemocného i po jeho smrti. Snahou je, aby nevyléčitelně nemocný prožil zbytek života důstojně, a měl možnost se s nastalou nemocí a umíráním vyrovnat.

Paliativní péče u onkologicky nemocných

Zhruba u třetiny onkologicky nemocných je nádor odhalen ve stadiu, kdy není současnými medicínskými postupy vyléčitelný. U některých nemocných by plná nádorová léčba nebyla přínosná vzhledem k jejich špatnému výživovému stavu, přidruženým závažným nemocem (především srdce, jater, ledvin) a velké zesláblosti.

Pak je tedy využívána paliativní protinádorová léčba s cílem prodloužit život v přijatelné kvalitě. Zahrnuje snahu o zmenšení nádoru, zastavení jeho růstu či zabránění vzniku metastáz. Léčba je pak různá dle konkrétního typu nádoru s přihlédnutím k přání nemocného. Může být proveden chirurgický zákrok např. k zachování průchodnosti trávicí trubice, částečné odstranění nádoru při útlaku důležitých cév a podobně. Také se využívá ozáření (radioterapie) s cílem zmenšit radiocitlivý typ nádoru či jeho metastázu nejčastěji v kostech a mozku.

Paliativní chemoterapie využívá toxických látek (cytostatika), které zabraňují buněčnému dělení a tím růstu nádoru. U citlivých nádorů může vést i k výraznému zmenšení či vymizení nádoru. Při selhání jednoho typu či kombinace látek (cytostatik) se využívají další tzv. linie těchto látek a onemocnění tak může být „pod kontrolou“ poměrně dlouhou dobu. Další, taktéž paliativní léčbou je podávání hormonů (paliativní hormonální léčba), látek ovlivňujících imunitní systém či cíleně působících na nádorové buňky (paliativní imunoterapie a biologická léčba). Paliativní protinádorová léčba má za cíl prodloužit život nemocnému v přijatelné kvalitě. Pokud nežádoucí účinky převáží nad přínosem léčby pro konkrétního pacienta, a tato léčba se pro něj stane příliš zatěžující, pak se po domluvě s nemocným pokračuje pouze symptomatickou paliativní péčí.

Symptomatická paliativní léčba již nemá za cíl nádor zmenšit, ale zmírnit jeho projevy. Snaží se udržet dobrou kvalitu života. Pozornost lékaře i nemocného se obrací směrem k osobnímu životu, vztahům. Již nejsou cílem pravidelné krevní odběry, zobrazovací vyšetření, sledování vývoje nemoci. Pokud se přistoupí k symptomatické paliativní léčbě, pak je nádorové onemocnění natolik pokročilé, že další velká vyšetření nemají význam a že neumíme dále prodloužit kvalitní život. Toto období je snahou o zmírnění bolestí, zadýchávání, udržení příjmu tekutin a jídla, snížení únavy, léčby deprese. Nemocný i přes tuto změnu přístupu může být řadu měsíců aktivní a samostatný.

Ambulance léčby bolesti a nutriční ambulance

Při nádorovém onemocnění je velmi důležitá léčba bolesti a snaha o udržení stavu výživy nemocného. V tom mohou pomoci tyto ambulance. Bolest se může projevovat od vnitřního neklidu po nesnesitelnou, kolísá během dne. V dnešní době se však již dá tlumit nejrůznějšími léky a jejich kombinacemi, využívají se hojně opiáty (např. v kombinaci s Paralenem) ve formě tablet, čípků, náplastí, ale i subkutánně (pod kůži) atd.

Při velmi silné nádorové bolesti v některých případech lze zavést „hadičku“ do prostoru centrální nervové soustavy k podávání léků tlumících bolest. Cílem nutriční (nutrice = výživa) podpory je dostatečný příjem stravy a tekutin. Takto nemocní však trpí často výrazným nechutenstvím a časem odmítají i jídla, která měli nejradši. Hledají se tedy alternativní způsoby příjmu potravy, od popíjení výživově bohatých potravních doplňků, přes podávání stravy pomocí sondy do žaludku, až po podávání výživy do žíly.

Neméně důležitou součástí paliativní medicíny je psycholog č psychiatr. Psychiatr pomůže s léky zvládat lépe depresi a úzkosti. Oproti tomu psycholog si s nemocným povídá. Může velmi pomoci v situacích, kdy se nemocný před blízkými stydí říci, co si myslí, co ho štve, či čeho se bojí. Není třeba se za tuto pomoc stydět, naopak velmi doporučuji psychologa vyhledat, neboť vám může pomoci srovnat si v hlavě stávající situaci a prožít zbývající čas co nejlépe! K tomu dále pomáhá i sociální pracovník řešením sociální situace a (někdy nejen věřícím) kněz.

Domácí a hospicová péče

Léčba nevyléčitelně nemocných může probíhat v domácím prostředí, přechodně v nemocnici či v hospicu. Velká část nemocných je v domácím prostředí za podpory rodiny. Mají možnost využívat místní poskytovatele domácí péče, kdy do domácnosti dochází denně zdravotní sestra k provádění zdravotních výkonu a rehabilitaci, bývá možnost zapůjčení pomůcek – např. domácí dýchací přístroj apod. V České republice se v posledních letech začíná rozvíjet i domácí hospicová péče, kdy pravidelně do domácnosti dochází i celý tým paliativní medicíny vč. lékaře, psychologa. Zdravotník může být přítomen i 24hodin denně oproti běžné domácí péči. Zatím však není dostupná ve všech krajích.

Někdy je pro rodinu nemožné či velmi zatěžující starat se o nevyléčitelně nemocného v terminální stavu doma, nebo si to on sám nepřeje. Důstojnou možností, kde prožít zbytek života je hospic. Jedná se o lůžkové zařízení, jehož základní myšlenkou je úcta k člověku jako jedinečné bytosti s potřebami těla, duše, sociálními i duchovními. V nemocnici nelze zajistit takové soukromí, vyhovět tolika přáním nemocného či mít nablízku rodinu kdykoliv během dne, jako v hospici. Hospic také zajišťuje podporu rodině i po odchodu jejich blízkého. Nemocný, žádající o hospic, by měl být informován o svém zdravotním stavu a blížícím se konci života.

Několik obecných rad pro nevyléčitelně nemocného a jeho rodinu

Po sdělení diagnózy nevyléčitelné nemoci je rozumné, abyste se svým onemocněním nezůstávali sami, abyste své pocity vyjadřovali a neskrývali. Každý potřebuje jinak dlouhý čas na zpracování nové životní situace. Můžete cítit hněv, zlost, zmatek, strach. Sdělujte to ostatním, nezůstávejte sami. Stejně tak sdělujte své potřeby a přání. Nepodceňujte sílu rodiny a přátel.

Není žádnou ostudou (jak bohužel občas přežívá názor) vyhledat odbornou pomoc psychologa či psychiatra! Psycholog je nestranný, vyslechne vás, můžete mu říci bez obav všechny svoje pocity, myšlenky. Bude se snažit nastalou situaci s vámi projít, pochopit, nějakým způsobem se s ní vypořádat. Psychiatr Vám pomocí léků pomůže zvládat stavy úzkosti a depresi. Existují také skupinové psychoterapie, ptejte se možnostech ve Vašem okolí. Věřícím může podobou oporu poskytnout vnímavý kněz.

Svého lékaře se ptejte na vše, co vás o vašem zdravotním stavu zajímá – je dobré napsat si otázky předem na papír a s lékařem je postupně procházet. Napsat předem je vždy lepší, protože v ordinaci často zapomenete, co vše jste se chtěl zeptat. Vezměte si s sebou do ordinace někoho blízkého, lépe si zapamatujete slova lékaře. Ptejte se na jiné možnosti léčby, rizika z nich vyplývající, pohled lékaře na vaši nemoc, možnosti, jakými jí můžete ovlivnit vy sám.

Když budete o svém zdravotním stavu informován, můžete se lépe sám rozhodovat jak dál. Porozumíte, proč jste zvolili tu metodu léčby a ne „tu druhou“ co vám radí třeba vaši blízcí dle internetu atp. Naopak pokud něco nechcete vědět, sdělte mu to také! Lékař čeká na „signály“ kolik toho chcete o svém zdravotním stavu v danou chvíli vědět. Vztah s lékařem by měl být založen na důvěře, kterou spolu při léčbě budujete. Zároveň, pokud se vám lékařův přístup nelíbí, „nesednete si“ a nedůvěřujete mu, najděte si jiného lékaře! Uleví vám to od zbytečného strachu.

Jako rodina či blízcí jste pro nemocného velmi důležití. Rozhodně byste neměli bránit, aby se váš blízký dozvěděl svoji diagnózu v míře, jakou si přeje. Zatajováním pravdy nemocného neochráníte a přineslo by mu to jen rozčarování a nedůvěru ve vás. Stejně jako nemocný, i vy se musíte s nastalou situací vyrovnat. Jste vystaveni velkému napětí, můžete prožívat hněv, strach, úzkost. Lepší než svoje pocity skrývat, je sdílet je se svým blízkým nebo psychologem.

Pokud se budete přemáhat a přetvařovat, bude vás to stát spoustu sil, které potřebujete pro péči o svého blízkého a o sebe. Svému blízkému byste měli dodat odvahu, ale zároveň nebýt falešně optimističtí. Mluvit na rovinu o svých i jeho pocitech. Abyste si udrželi klid a rozvahu, musíte pečovat také o vlastní potřeby, sami posoudit své možnosti. Rozhodnete-li se o nemocného pečovat doma, je nutné dobře si rozdělit úkoly, rozvrhnout síly a plánovat. Využijte každého, kdo nabídne pomoc. Nemusíte udělat vše, co se od vás očekává, co je „běžné“. Udělejte vše, co je ve vašich silách a co považujete za správné.