Infantilita v dospělosti může v mezilidských vztazích napáchat mnoho škod. Jak jednat s člověkem, který má dětinské chování?

Na první pohled se sice jeví jako dospělí lidé – z fyziologického hlediska, ale jejich chování spíše odpovídá adolescentnímu věku. Možná jste se i vy již v životě setkali s někým, kdo neustále prosazoval jen své zájmy, nebyl schopen dospělé konverzace a utíkal před řešením problémů. Poradíme vám, jak se s tím vším vypořádat a případně člověku s dětinským chováním pomoci.

Co je to infantilita a jaké jsou její příčiny?

Infantilita je pojem, který označuje přetrvávající projevy nezralého nebo dětinského chování a myšlení v dospělosti. Infantilita se projevuje v situacích, kdy dospělý člověk reaguje podobně jako dítě, čímž se vyhýbá odpovědnosti nebo konfliktům a hledá neustálou pozornost či ochranu od druhých. Tento stav může mít vliv na schopnost dospělého jednat autonomně (sám za sebe), řešit problémy a zvládat náročné životní situace.

Možné příčiny infantility v dospělosti

• nedostatečná emoční podpora v dětství
• přehnaná ochrana nebo péče ze strany rodičů
• traumatické prožitky v dětství

Jak se infantilita v dospělosti projevuje?

Odhalit infantilitu v dospělosti není zas tak těžké. U konkrétního člověka stačí vysledovat tyto typické rysy chování:

• Neustále se vyhýbá osobní odpovědnosti: dospělý člověk, jemuž je vlastní infantilita, má tendenci vyhýbat se jakékoliv odpovědnosti, tj. například – odkládá rozhodnutí, přesouvá vinu na ostatní a není ochotný přiznat si chybu. Také velmi často očekává, že se o něj někdo postará, nebo že jeho problémy „zmizí samy od sebe“. Často používá větu typu „to není moje chyba“ nebo „ty jsi mě k tomu donutil(a)“.
• Je emočně nestabilní a mívá přehnané reakce na vnější podněty: člověk s dětinským chováním bývá nezřídka kdy náladový, výbušný, plačtivý nebo přehnaně zachmuřený/smutný. Tyto reakce se často objeví ve chvíli, kdy je konfrontován s něčím, co se mu nelíbí, nebo je pro něj náročné na zpracování. Namísto řešení konfliktu se následně uchyluje k dramatizaci a doufá, že ho okolí bude litovat nebo mu pomůže.
• Má potřebu trvalé pozornosti a obdivu: stejně jako leckteré dítě, i infantilní dospělý často vyžaduje nepřetržitou pozornost a obdiv od okolí. Očekává pochvalu za běžné věci, chce být středem pozornosti a neunese, pokud ho někdo ignoruje, nebo nebere vážně. Často vyžaduje potvrzení od ostatních, že je „dost dobrý“, nebo že se správně rozhodl.
• Snaží se vyhýbat konfrontacím a konfliktům: člověk, jemuž je vlastní infantilita, mívá také potíže s přímou a otevřenou komunikací a cíleně se vyhýbá konfliktům. Namísto toho používá pasivně-agresivní chování, manipulaci nebo se uzavírá do sebe. Má typicky tendenci utíkat od problémů a doufá, že je někdo jiný vyřeší za něj. Místo otevřené diskuse o problémech se často stáhne a čeká, až situace přejde.
• Je závislý na druhých: standardně se dospělý člověk staví na své vlastní nohy, avšak ten s dětinským chováním se často spoléhá na druhé. To se může projevit v každodenním žití, tj. například v emocionální nebo finanční oblasti. Infantilní člověk může mít také problém žít sám, přijímat samostatná rozhodnutí nebo řešit problémy bez pomoci ostatních lidí.
• Není schopen přijmout kritiku: pokud člověk s infantilním chováním zaznamená jakékoliv náznaky nespokojenosti s jeho chováním nebo rozhodnutím, bere to jako útok na svou osobu. Často reaguje defenzivně, útočně nebo uraženě. Mívá také tendenci obhajovat se za každou cenu a neustále hledat výmluvy, proč právě on není na vině.
• Má sklon k impulzivnímu chování: člověk, jemuž je vlastní infantilita, jen těžko odolává okamžitým touhám nebo impulzům, což se může projevit například přehnaným utrácením, impulzivním jednáním ve vztazích, nebo neschopností dokončit zadané úkoly, protože ho baví vždy jen to, co je nové a vzrušující. Často jedná, aniž by si uvědomil důsledky svého chování.
• Je sebestředný: infantilní člověk mívá tendenci zaměřovat se převážně na své potřeby a přání, aniž by bral ohled na druhé. Vztahy pak vnímá jako prostředek k uspokojení svých vlastních potřeb. Je pro něj těžké vnímat perspektivu druhých a projevovat empatii. Tento egocentrický pohled na svět mu brání ve vytváření zdravých a rovnocenných vztahů.
• Idealizuje si vše kolem sebe a sní o nerealistických věcech: člověk s dětinským chováním mívá vždy nějaký životní cíl, avšak nedělá nic k jeho dosažení. Neustále žije ve světě představ a očekává, že se jeho sny naplní bez většího úsilí.

Jak infantilita v dospělosti ovlivňuje mezilidské vztahy?

Infantilita v dospělosti mívá nezřídka kdy negativní dopad na partnerské, rodinné, přátelské nebo profesní vztahy. Nezralost a neschopnost přijmout odpovědnost může například v druhém "zralém" člověku vyvolat frustraci nebo pocit, že se stává pro protějšek s dětinským chováním spíše pečovatelem než rovnocenným partnerem. V pracovním prostředí pak může infantilní chování vést ke konfliktům s kolegy, neochotě se učit nové dovednosti nebo neschopnosti přijmout zodpovědnost za chyby. Člověk s dětinským chováním tedy může permanentně očekávat, že ho budou ostatní jen chválit, že se o něj postarají, anebo se vyhnou jakékoliv kritice jeho chování. Tyto projevy mohou působit jako manipulativní, což dlouhodobě podrývá důvěru v mezilidských vztazích.

Jak se chovat k člověku, jemuž je vlastní infantilita v dospělosti

Potýkáte se momentálně s člověkem, jemuž je vlastní infantilita v dospělosti? Pak to může být pro vás, jakožto vyzrálou osobnost, velice složité. O to náročnější pak bývá situace, když se jedná o někoho v rodině nebo dokonce o partnera. Pakliže o druhého stojíte a chcete pokračovat v interakci, můžete praktikovat následující chování:

• Nastavte si jasné hranice.
• Podporujte infantilního člověka v samostatnosti.
• Buďte trpěliví ale také důslední.
• Ideálně se vyhněte nadměrnému chránění nebo litování infantilního člověka.
• Zaměřte se na otevřenou a jasnou komunikaci – přitom se ale snažte být empatičtí.
• Buďte nápomocni v rozvíjení emoční inteligence člověka s dětinským chováním.
• Zaměřte se na pozitivní změny a oceňte je – všímejte si pokroků, tj. zralejších reakcí.
• Zkuste doporučit odbornou psychologickou podporu.

Překonání infantility v dospělosti

Pokud je kolem vás někdo, komu je vlastní infantilita v dospělosti, můžete mu samozřejmě pomoci v nějakém osobnostním posunu. Avšak pokud on sám nebude chtít a nedojde k sebeuvědomění (tedy si neuvědomí, že se chová nedospěle), nic s ním nenaděláte. Bez sebeuvědomění totiž infantilní člověk nedokáže znovu přijmout odpovědnost za své chování, nebude se snažit lépe pracovat se svými emocemi, nebo ani nenavštíví psychologa/kouče, jenž mu poradí a vyslechne ho.

Autor článku: Iveta Reinisch