Syndrom zavrženého rodiče aneb Jak manipulace ničí rodinné vztahy

Dá se říct, že idylická rodina v podstatě neexistuje. Je však pro potomky žádoucí, aby i při rozpadu partnerského vztahu mezi mužem a ženou byly zachovány jisté korektní vztahy. Na děti totiž intenzivně působí nejen fakt samotného rozvodu, ale i vzájemné chování mezi otcem a matkou. Jakmile se nepodaří vybalancovat zdravé či neutrální vazby i po rozchodu a děti začnou být prostředkem citového vydírání či dokonce msty, je dokonale zaděláno na vznik syndromu zavrženého rodiče.

Co je to syndrom zavrženého rodiče?

Syndrom zavrženého rodiče (anglicky Parental Alienation Syndrome neboli PAS) je kontroverzní koncept, který popisuje situaci, kdy dítě vyvine silný odpor k jednomu z rodičů v důsledku manipulace druhým rodičem. Tento stav často vzniká během rozvodů či sporů o péči o děti, kdy jeden rodič manipuluje dítě tak, aby odmítalo druhého rodiče (tzv. "zavrženého"). Výsledkem je narušení citového vztahu mezi dítětem a zavrženým rodičem, což může mít dlouhodobé psychologické následky pro obě strany. Tento syndrom poprvé definoval v 80. letech americký psychiatr Richard A. Gardner. Ačkoli termín není univerzálně uznáván v diagnostických příručkách, jeho koncept je široce diskutován mezi odborníky na rodinné právo, psychologii a sociální práci.

Syndrom zavrženého rodiče se dle studií objevuje v 10 až 15 % rozvodových sporů. Pokud pak provází rozvod i téma sporu o dítě (protože se muž s ženou rozumně nedomluví), může se vyskytovat až v 25 % případů.

Jaké má syndrom zavrženého rodiče příčiny?

Syndrom zavrženého rodiče nevzniká jen tak. Během rozchodu nebo rozvodu dvou dříve se milujících lidí jej může podporovat mnoho různorodých faktorů, jako například:

• Negativní vliv jednoho rodiče: jeden rodič může cíleně šířit negativní informace o druhém rodiči, čímž narušuje dětskou důvěru a vztah k němu. Tato manipulace často zahrnuje pomlouvání, zkreslování reality nebo vytváření obrazu, že druhý rodič je nebezpečný či nezodpovědný.
• Využívání dítěte jako nástroje konfliktu: vznik syndromu zavrženého rodiče mohou také podpořit situace, během nichž je dítě záměrně vtahováno do konfliktů rodičů, například sdílením finančních nebo právních problémů či žádostí o podporu ve sporech. To vytváří tlak na dítě, aby se postavilo na stranu jednoho rodiče.
• Omezování kontaktu: jeden rodič může bránit druhému v kontaktu s dítětem, například odmítáním návštěv, blokováním komunikace nebo přestěhováním na vzdálené místo.
• Nevhodné sdílení emocionálních problémů: rodič může používat dítě jako důvěrníka pro své osobní problémy, což narušuje jeho vnímání druhého rodiče a vytváří emocionální konflikt.
• Nedostatek podpory pro zdravý vztah dítěte k oběma rodičům: manipulující rodič nepodporuje neutrální nebo pozitivní obraz druhého rodiče, což dítěti znemožňuje vytvořit si vlastní názor a udržovat zdravý vztah.

Jaké bývají dopady syndromu zavrženého rodiče?

Již rozvinutý syndrom zavrženého rodiče má hluboké dopady zejména na děti, které mohou trpět:

• emočními poruchami, jako je například úzkost nebo deprese
• sníženou schopností budovat zdravé mezilidské vztahy
• problémy s identitou a loajalitou, kdy jsou nuceny zvolit „správného“ rodiče

Dlouhodobě pak syndrom zavrženého rodiče ovlivňuje i odmítaného otce nebo matku – může tedy často čelit psychickým potížím, finančním problémům kvůli právním sporům a ztrátě kontaktu s dítětem.

Zjistili jste, že i vás se týká syndrom zavrženého rodiče? Pak zkuste sjednat kroky k pozitivní změně

Pokud se i vás samotných dotknul syndrom zavrženého rodiče a dítě kvůli tomu odmítá kontakt s vámi, je možné zvážit například rodinnou terapii – ta může podpořit obnovu vztahů a zmírnit dopady manipulace. Výsledky takové terapie jsou ale spíše minimální v případě, že se jedná o středně těžký až těžký syndrom zavrženého rodiče. Tedy v situacích, kdy je vztah mezi rodiči dítěte velmi vyostřený a negativní vliv manipulujícího rodiče na dítě se stupňuje, je nezřídka kdy zapotřebí soudní intervence.

Pro všechny zúčastněné strany je ale žádoucí, aby se situace dále nedramatizovala a syndrom zavrženého rodiče nepřiživoval. Když se tedy matka s otcem dítěte rozumně domluví na střídavé péči, nemusí být vliv manipulujícího rodiče tak značný. Otázkou však zůstává, zda tato manipulace (ať už je v jakékoliv míře) někdy ustane – v tomto případě by musel manipulující rodič sám dojít jakéhosi sebeuvědomění a začal měnit své chování ku prospěchu potomka i klidu v rodině. Bohužel, v tomto ohledu mívají často sobecké či snad mstivé zájmy manipulujícího rodiče navrch.

Autor článku: Iveta Reinisch