Asertivita jako strategie jednání
Stinné stránky asertivity
Asertivita zvyšuje sebedůvěru těch, kteří se naučili asertivně jednat, nutí brát zodpovědnost za své činy do vlastních rukou, má však i svoje stinné stránky. Podporuje individualismus až egoismus a v konfliktních případech se orientuje spíše na soupeření než ke spolupráci. Nevýhodou soupeření se pak stává, že dochází k rozdělení objemu hodnot. Asertivitu je tedy vhodné užívat spíše pouze jako jednu z metod vyjednávací sebeobrany, než jako permanentní komunikační vzorec.
Co je to vlastně asertivita
Asertivní jednání bývá zpravidla definováno jako takové, které není pasivní, ale ani agresivní. Asertivně chovající se člověk by neměl upírat práv myšlenky a pocitů druhým, nemanipuluje druhými, jedná s nimi důstojně a nemá snahu komunikačního partnera přelstít ani převálcovat.
„To assert“ je anglické sloveso, které znamená prosazovat nebo také potvrzovat. Ne každé asertivní chování bývá ale přiměřené. Přespříliš asertivní chování může být vnímáno jako chování agresivní, málo asertivity zas působí pasivně, odevzdaně, poddajně.
Lidé se většinou projevují v těchto extrémech, někteří prosazují jen svoje názory a potřeby, a to i na úkor druhých, takovéto jednání vnímáme jako sebeprosazující, agresivní. Jiní zase hlavně pasivně plní to, co od nich druzí chtějí nebo očekávají, ti jsou vnímání jako pasivní, přizpůsobující se. Člověk jednající asertivně by se měl naučit najít ideální polohu mezi těmito dvěma extrémy.
Asertivita je jednou z odrůd zásad při vyjednávání, není ovšem tou jedinou a nejlepší metodou přístupu vždy a všude. V některých situacích je přímo nevhodná. Je už na zvážení a zkušenostech vyjednávajícího, kdy se rozhodne ji použít a kdy asertivních přístupů naopak nevyužije.
Základy asertivního tréninku
V roce 1949 popsal Andrew Salter základy asertivního tréninku. Jeho cílem bylo především naučit své žáky přiměřenému projevování emocí, umění dát najevo svá přání i oprávněné požadavky. Člověk se nemá bát oponovat, ale na druhou stranu by neměl porušovat ani práva ostatních.
Díky výcviku asertivity bychom si měli uvědomit, že nejsme ideální – hodnocení vždy záleží na tom, kdo nás srovnává s kým, zároveň že máme hodnotu – asertivní výcvik by měl zbavit úzkostí a strachů.
Typy sociálního jednání a postojů jedince
Pasivní jednání
Neschopnost prosadit svoje požadavky, snaha vyhnout se konfliktu za každou cenu, neschopnost odmítnout požadavky druhých, i když jsou pro něj nepřijatelné, chybějící sebejistota.
Pasivně jednající člověk je většinou váhavý, mluví potichu, vyhýbá se očnímu kontaktu, má křečovitou mimiku a jakoby provinilé vystupování. Je-li napomenut, stáhne se, nebo může sklouznout k agresi.
Agresivní jednání
Člověk jedná na úkor druhých, manipuluje s nimi, je nezdrženlivý, ponižuje a zesměšňuje druhé, nezvládá svoje emoce. Jeho mluva je obvykle rychlá, gesta rázná, hlas podbarvený sarkasmem nebo podrážděnou blahosklonností. Je vnímán jako výsměšný, drzý, provokující, v lidech často vyvolává úzkost nebo nepřátelství.
Asertivní jednání
Člověk dokáže sdělovat to, co si myslí, jak situaci nahlíží. Umí požádat o pomoc a o laskavost a také ji sám umí poskytnout. Prosazuje svoje požadavky a cíle, umí říci ne. Respektuje partnera, umí naslouchat, svoje myšlenky vyjadřuje jasně, jedná bez napětí
Manipulativní jednání
Manipulátor vnucuje druhému pocit zodpovědnosti za něco, tlačí jej tam, kam on sám ani nechce.
Jak se chová asertivní člověk
- Sám posuzuje svoje chování, myšlenky i emoce a umí za ně i za jejich následky zodpovědný (každý má právo být rozhodčím ve vlastních životních rozhodnutích)
- Nenabízí žádné výmluvy či omluvy, které by ospravedlňovaly jeho vlastní chování
- Sám posuzuje, nakolik je odpovědný za řešení problémů ostatních lidí (ten, kdo chce nést „problémy celého světa“ nakonec nepomůže nikomu)
- Má právo změnit svůj názor (pokud se změnou názoru dostaneme blíže k pravdě, ale i proto, že se mu původní názor přestal jevit jako správný)
- Má právo dělat chyby a být za ně také odpovědný (kdo nic nedělá, sice nic nezkazí, ale také nevytvoří)
- Má právo nevědět a říci "nevím"
- Má právo nezávislosti na dobré vůli ostatních
- Má právo dělat nelogická rozhodnutí
- Má právo říci, že něčemu nebo někomu nerozumí – říci „já ti nerozumím“
- Má právo říci "je mi to jedno" (ve smyslu, že máme právo nebýt perfektní podle představ někoho jiného)
Základní prvky, kterými by se mělo vyznačovat asertivní chování
- Otevřená, přímá a upřímná komunikace s lidmi na všech úrovních
- Aktivní zasazování se o realizaci svých tužeb a přání
- Vyjadřování vlastních pocitů přiměřenou formou
- Umění a schopnost požádat o to, co chce
- Schopnost říci ne
- Schopnost přijímat odmítnutí bez rozladění, pocitů viny, pocitů urážky nebo ponížení
- Umění přijmout, ale i vyjádřit kritiku i pochvalu
- Jednat vždy s plným nasazením
Zásady asertivního stylu jednání - jak se chovat
- Kontrolujte své emoce
- Respektujte a tolerujte práva druhých
- Vyjadřujte otevřeně své skutečné pocity
- Snažte se vidět sebe i druhé reálně
- Snažte se poznat stanovisko druhého
- Respektujte názory i přesvědčení druhých
- Nesnažte se mít za každou cenu převahu
- Buďte vstřícní ke kompromisům
- Zmýlíte-li se, umějte to přiznat a hledejte možnost nápravy
- Ujasněte si, co opravdu chcete
Základní asertivní způsoby jednání
- Dejte zřetelně najevo, že chápete, co do vás druhý žádá
- Uveďte vlastní rozhodnutí
- Naznačte cestu, jak ven z případného rozporu
Asertivní techniky
Poškrábaná gramodeska
Tuto asertivní techniku používáme tam, kde chceme prosadit svůj oprávněný požadavek bez manipulace. Oprávněným požadavkem nebo nárokem je například pracovní smlouva, dodržování právních norem, ústní dohoda i zvyklosti, předpisy apod. V tom případě postupujeme tak, že požadavek jasně a jednoznačně nejprve definujeme a pokud vyhodnotíme, že našemu požadavku nechce druhá strana vyhovět, pak svůj požadavek opakujeme stále dokola jako na pokažené přeskakující gramofonové desce. Jsme přitom klidní a uvolněné (je třeba si dát pozor na nežádoucí projevy agresivity a pasivity).
Žádost o laskavost aneb konec strachu z odmítnutí
Člověk by neměl očekávat, že jeho přání mu druzí přečtou z očí či výrazu obličeje. Měl by být schopen o danou záležitost požádat a nemít obavu z odmítnutí či pocity zahanbení. Takováto žádost může mít jak osobní charakter – "prosím udělej to pro mne", nebo být v ich formě – "mohu tě poprosit o laskavost?". Svá přání vždy definujeme jasně a srozumitelně, tón našeho hlasu musí odpovídat prosbě, ne výčitce nebo rozkazu. Hovoříme v krátkých, jasných větách. Není-li nám vyhověno, je třeba to brát sportovně a umět se zaradovat z toho, že jsme to alespoň zkusili. Očekáváme-li již dopředu, že nám partner nevyhoví, pak se to s největší pravděpodobností i stane (je to tím, že do našeho projevu se vloudí nejistota a úzkost).
Umění říci ne
Umění říci ne bez pocitů viny je schopnost, která dělá spoustě lidem potíže. Někdy si nevíme rady nebo jsme nejistí, když nám někdo něco nabízí nebo nám vnucuje, co nechceme. Máme však právo odmítnout, pokud naše rozhodnutí je jiné. Jasně konstatujeme své Ne, děkuji a neomlouváme se, nevymýšlíme si, ani nevysvětlujeme důvody k našemu rozhodnutí. Dáváme však zároveň najevo i empatii – Chápu, že je ti to líto nebo nabízíme kompromis. Můžeme vymyslet jiné řešení, ale jasně opakujeme naše rozhodnuté Ne.
Vyjednávání aneb dbej na to, ať oba zvítězíme
Ve většině mezilidských vztahů a situací je nejlépe, pokud se domluvíme k oboustranné spokojenosti, než když si za každou cenu prosazujeme tu svou. V řadě sporných situací totiž mají tu svoji pravdu obě dvě strany. Můžeme se v takovém případě pokusit vymyslet kompromis nebo třetí, pro obě dvě strany výhodnější verzi řešení problému.
Jak na kritiku
Kritika je nejúčinnější manipulátor a nejlépe s druhými zvládneme manipulovat, pokud v nich vyvoláme pocit viny. Pokud nás druzí kritizují a nejsou nám lhostejní, pak se cítíme ohroženi, a to nejen pošramocením svého obrazu, ale i nebezpečím ztráty pro nás důležitých hodnot. Kritiku často subjektivně prožíváme jako jakési napadení naší osoby. Častou potřebou kritika je podvědomá chuť předat kousek svého negativního náboje. Když jsme špatně naladěni, nejlépe se nám uleví agresivním činem, někdo rozbíjí předměty, jiný spustí lavinu kritiky.
Nejčastější spontánní obranou je reakce agresí, tedy odpovídáme stejně razantní kritikou. Další variantou je, že se začneme ospravedlňovat, vymlouvat, hledat objektivní překážky. Třetí je obrana pasivní, kdy vlastně přiznáváme svoji vinu, ale zároveň dáváme najevo, že jsme dělali, co jsme mohli.
Pokud přistupujeme ke kritice asertivně, pak bychom měli v první řadě rozlišit, zda se jedná o kritiku oprávněnou nebo neoprávněnou.
Přijetí oprávněné kritiky
Asertivně jednající člověk odzbrojí kritika tím, že s oprávněnou kritikou souhlasí, nic dál nezkoumá a orientuje se na to, jak danou věc napravit. Chyba je lidská a chybovaní není nic víc, ani nic míň než chybování. Na každé kritice se dá najít zrnko pravdy, každý je také kritizovatelný a každý má rovněž práv dělat chyby.
S oprávněnou kritikou souhlasme a přiznejme svoji chybu. Nejlepší je přiznat chybu dříve, než budeme druhým napadeni. Je dobré stručně se omluvit, popsat vlastní emoce a navrhnout a co nejdříve realizovat nápravu.
S přijatou kritikou se nikdy nehroutíme, víme, že nejsme dokonalí a tak nějaké nedokonalosti tolerujeme i na druhé straně. Chápeme, že i pro banalitu se někdy druhý člověk může velmi rozzlobit, na přehnané výroky tedy nereagujeme a důsledně se držíme svého, jak řešit problém, který vznikl.
Technika otevřených dveří - reakce na neoprávněnou kritiku
Nespravedlivá kritika je často jen maskovaná pochvala. Technika otevřených dveří je symbolickým vyjádřením situace, kdy se kritik rozběhne, aby vší silou vyrazil zamčené dveře, ale když k nim přiběhne, proletí jimi, neboť jsou proti všem jeho očekáváním otevřené.
Prvním krokem je oddělit ve sdělení kritika to, co je faktem, a co je pouze jeho subjektivním, často morálním hodnocením dané skutečnosti. Poté již souhlasíme s každou pravdou či jen pravděpodobností, dokonce i s tím, co by vůbec nebylo možné. Na negativní hodnocení a náznaky nereagujeme. Důsledně se držíme pravdivého popisu našeho chování a vyjadřujeme s ním zásadní souhlas. Klidně na sebe můžeme prozradit i další nepodstatné nedostatky své osoby, čímž jako bychom před útočníkem otevřeli dveře, které on chce prorazit, takže jimi proběhne, aniž by učinil nějakou škodu. Zásadně se v takové situaci nebráníme ani útokem (agresivně), či únikem (pasivně). Dále se můžeme dotazovat a zjišťovat, co v našem chování je vlastně tak špatného, čímž se nám někdy podaří partnera ponouknout k tomu, aby nám řekl, co doopravdy chce. Důležité je, aby ten, který kritiku přijímá, zůstával stále v klidu. I když kritiku bude říkat věci, které nám budou nepříjemné, mějme na paměti, že i tak na nich může být zrnko pravdy a s kritikem tedy souhlasíme. To by ho mělo dříve či později umlčet, souhlasíme proto s každou pravdou, která je v tvrzení obsažena a uznáváme veškeré argumenty, na kterých by mohlo něco být. Postupně kritik ztratí energii na hledání dalších argumentů. Je to pro něj totiž jako tlačit vší silou do dveří, které nejsou zavřené.
Při konverzaci na takováto různá ožehavá témata je možné používat pomocné věty např. "Ano, občas se to opravdu může stát", "Ano, jsou chvíle, kdy bych si přála tomu víc rozumět", "Co máš konkrétně na mysli?" apod. Proti věcem, které nás ponižují nebo degradují, se ale vždy rozhodně ohraďme – "Tím, co jsi mi řekl, jsi mne opravdu naštval", můžete i popsat vlastní emoce – "Jsem z toho nervózní".
Dotazování na negativa
Dotazování se na negativa je vlastně rozvinutím techniky otevřených dveří. Dotazováním se o sobě můžeme dozvědět mnohé a také najít důvod partnerovy kritiky. Cílem je, aby se konverzace nezvrhla v destruktivní hádku, ale naopak konstruktivní dialog. Mnohdy kritik kritizuje totiž jen proto, že chce na našem chování a vzájemných vztazích něco změnit. Kritika se však objevuje v souvislosti s negativními emocemi, pokud nám ale na dotyčném záleží, pak je dobré touto technikou z něj dostat negativní náboj a přimět jej ke konstruktivnímu dialogu. Díky tomu jej vlastně učíme asertivitě.
Selektivní ignorování
Selektivní ignorování se někdy také nazývá jako metoda tmavých brýlí. Jde vlastně o to, že to, co nás mělo vyvést z míry „přeslechneme“. Tím útočníkovi vlastně bereme vítr z plachet
Předběhnutí
Cítíme-li, že se schyluje ke kritice a útočník se nám chystá něco vytknout, předběhneme jej a řekneme to „na sebe“ ještě dříve, než tak stačí učinit on.
Naučte se říkat „NE“
Velice důležitým krokem v asertivním jednání je naučit se říkat NE. Pokud víte, že máte s odmítáním problémy, pak není nic jednoduššího, než si najít správného partnera a odmítání za jeho pomoci natrénovat. Vytvoříme tak vlastně chráněné tréninkové prostředí. Povinností trénujícího je neustále opakovat odpověď "Ne" bez vysvětlování, omluv nebo zdůvodňování. Cílem nácviku je dosažení stavu, kdy se nám "Ne" bude říkat se stejným klidem a samozřejmostí, jako třeba dobrý den.
Kritika – způsob podání cenných informací a nikoliv útok
Mnozí lidé vnímají kritiku negativně, málokdo si přirozeně uvědomí, že kritika je vlastně efektivním způsob podávání cenných informací. Samozřejmě důležitou součástí je i to, zda ji umíme vhodně sdělovat.
Jaké jsou tedy zásady podávání správné kritiky?
- Správný čas a správné místo
- Kritizujeme vždy jen mezi čtyřma očima
- Kritizujeme, abychom dosáhli změny chování, ne abychom si ulevili
- Kritizujeme situaci, nikdy ne člověka
- Podáváme kritiku konkrétně, aby bylo možné si z ní něco konkrétního odnést a nastala konkrétní změna
- Zkuste kritiku formulovat pozitivně a v první osobě
- Kritizujte sami za sebe, nikdy se za nikoho dalšího neschovávejte
- Závěr by měl být vždy pozitivní (můžete i poděkovat za to, že si na Vás druhý udělal čas a vyslechl vás)
Umění asertivity
Umění asertivity vás zbaví strachu i úzkostí a nastolí ve vašem životě klid. Budete si jisti, že jednáte správně nejen vůči sobě, ale i vůči svému okolí. Vzroste vám sebevědomí, začnete věřit sobě i svým schopnostem, budete se cítit dobře a spokojeně jak v pracovním, tak i v osobním životě. Asertivitě vás naučí zkušený odborník.
Diskuse k článku