Rozhovor: „Pouť naboso do Santiago de Compostela mi přinesla zápis do Guinessovy knihy rekordů. 3409 kilometrů za 170 dní,” říká Pawel Durakiewicz
Pawel Durakiewicz se od základní školy potýkal se závislostí na alkoholu. Dokázal ji přeprat. Kvůli závislosti se setkal se smrtí, což ho ve výsledku přimělo změnit od základů svůj život. Za jediný měsíc ušel 1000 km přes italské Alpy a během 9 let procestoval 60 různých zemí. Tam jej poprvé napadlo, že se začne lidem se závislostmi věnovat. Usadil se na Sicílii, kde pomáhá lidem, kteří se závislostmi bojují. Je také zakladatelem nadace Diamantová duše. Má dva syny, Pawla (10) a Michala (9).
Všimla jsem si vás, když jste šel loni pouť do Santiaga de Compostela. Naboso. To mě tak zaujalo, že jsem vaši cestu na sociálních sítích sledovala. Vycházel jste ze Sicílie?
„Tak v první řadě mě těší, že jste mě sledovala. Cestu do Santiaga de Compostela jsem odstartoval v Perpignanu ve Francii. Odtud jsem pak šel přes Pyreneje na sever Španělska. Pak jsem šel směrem do Portugalska, opačným směrem na jih Španělsku a skončil v San José ve Španělsku. To celé naboso.”
Samotná trasa by rekordem nebyla. Ale právě to, že jste šel naboso mě natolik zaujalo, že jsem z vašich příspěvků nemohla spustit oči.
„Je to tak, délka trasy rekordní rozhodně nebyla. Ovšem rekordem bylo to, že jsem celou cestu ušel naboso. To mi také přineslo zápis do Guinnesovy knihy rekordů. Celkově jsem ušel 3409 kilometrů a cesta trvala 170 dní.”
Chůze naboso je trendy. Znáte bosé boty?
Společenské konvence vs. zdraví a svoboda: Už jste zkoušeli chození naboso?
Poutní místa v České republice: Jaká jsou ta nejzajímavější?
Jak vás vůbec napadlo vydat se na tak dlouhou trasu naboso?
„Hlavní důvod byl ten, že jsem chtěl pomoci dětem. Založil jsem tedy nadaci Diamantová duše, abych získal peníze. A taky pozornost samozřejmě. To byl hlavní důvod, proč jsem se do své “pouti naboso” do Santiaga de Compostela pustil.”
Naboso chodím ráda, ale nedokáži si představit, že bych takto ušla tisíce kilometrů. Jak jste se na cestu připravoval?
„Chodit naboso jsem vcelku zvyklý, neboť posledních sedm let chodím převážně naboso. Takže boty jsem si s sebou na cestu nevzal ani jako “zálohu”. Jednoduše jsem vyrazil bez nich. Jako předpřípravu na cestu jsem se vydal naboso na Sardinii. Za šest dní jsem ušel 180 kilometrů. A šlo to. Byl jsem přesvědčený, že to půjde, že to zvládnu.”
Jak probíhá taková cesta, když je z ní ve výsledku zápis do Guiennesovy knihy rekordů? To s vámi šel nějaký komisař?
„Ne ne, nikdo se mnou nešel. Ovšem pravdou je, že zápis do Guinnesovy knihy rekordů není jen tak. Mají poměrně dost požadavků. Nutná jsou například videa, fotografie, svědecké výpovědi… A samozřejmě také údaje z GPS. Takže mě vlastně Guinnes kontroloval denně a na každém kroku. Šel jsem ale skutečně sám.”
Když jsem vás sledovala, viděla jsem, že někdy vaše nohy vypadaly hodně unaveně a bolavě. Což se samozřejmě není čemu divit. Ale jak jste se vlastně o nohy staral, aby takhle dlouhou cestu zvládly?
„Budete se divit, ale nedělal jsem vůbec nic. Jen v případě, že byly spálené, přikládal jsem si na ně aloe vera. To je skvělá bylina a skutečně pomáhá. Cestou do Santiaga to bylo pro moje nohy jediné léčivo.”
Taky jsem si všimla, že jste šel vcelku nalehko. Co všechno jste si na cestu s sebou sbalil?
„Jak se to vezme. Nalehko jsem skutečně šel, neměl jsem s sebou při chození vůbec nic. Ale za mnou jel karavan, ve kterém jsem spal a tam jsem měl i většinu svých věcí. Takže jsem s sebou měl prakticky všechno, co jsem na cestu potřeboval. Jen jsem to nemusel nosit v baťohu. Ale máte pravdu, na první pohled to nebylo vidět.”
Co vás během cesty nejvíce překvapilo? A s čím jste měl naopak největší problémy?
„Popravdě, největší problémy jsem měl po cestě s auty. Chodil jsem i po silnici a dost často na mě auta troubila. Někdy jsem se vcelku i bál. A co mě nejvíce překvapilo? Rozhodně příroda na severu Španělska. Je tam neskutečně nádherně. Je škoda, že tam lidé nejezdí. Většina lidí zná jen jih Španělska, kam jezdí na dovolenou. Ale na severu je to úplně něco jiného. Pohltilo mě to.”
Jak se na vás dívali lidé kolem, když vás viděli jít naboso?
„To je zajímavá otázka, protože tohle bylo často hodně pozoruhodné. Někdy se ke mě chovali jako k bezomovci. Byl jsem znavený cestou, bosý… Tak mi třeba i dávali jídlo, nabízeli boty… Dokonce mě i několikrát zastavila policie a prohledávali mě. Byl jsem pro ně zkrátka divnočlověk.”
Dojít do cíle musela být obrovská úleva…
„No jasně. Byl to skvělý pocit. Dokázal jsem něco, co se ještě před pár měsíci zdálo nemožné. V Santiagu jsem plakal. Povedlo se mi to, po čem jsem toužil a navíc jsem si ještě vysloužil místo v knize rekordů.”
Co vám cesta naboso do Santiago de Compostela dala a vzala? A nemyslím tím materiální věci…
„Cesta mi rozhodně dala sebepoznání. Strávil jsem tisíce hodin jen sám se sebou. Hodně jsem se o sobě naučil. A také jsem se naučil mnoho o překonávání bolesti a lidských hranicích. Výlet mi pak vzal hlavně kus mégo ega, cestou jsem totiž nepotkal nikoho jiného, kdo by šel naboso. Pokud by se někdo ze čtenářů chtěl do stejné cesty naboso pustit, rozhodně bych mu doporučil portugalskou cestu do Santiaga. Pobřežní cesta je krásná a je tam spousta přírodních stezek.”
Chystáte se na nějakou další cestu?
„V srpnu 2025 jsem se znovu dostal do Guinnesovy knihy rekordů v nejrychlejším olympijském triatrolu zcela naboso a teď se připravuji na půlmaratovnský běh naboso na ledě. Akce proběhne 16. února ve Švédsku, ve městě Lulea.”
Autor článku: Monika Poledníková
Diskuse k článku