Vždycky, jak se přiblíží konec roku, mám pocit, že všechno hrozně rychle uteklo. Přijde mi, že Silvestr 2024 se sousedy jsme prožili včera, ale už je to 365 dní. Taky bilancujete? Přemejšlíte, co se vám povedlo a co ne? Já pokaždý. A rozhodla jsem se, že rok 2025 bude pro mě v mnoha ohledech přelomovej. Však jsem v čínskym znamení Had, a tak si my Hadi pojďme "svůj" rok užít naplno!

Dneska se předem omlouvám těm, kteří milují Vánoce a nemůžou se jich dočkat. Protože dneska bude můj blogovej článek spíše vyhovovat těm, co je neslaví anebo nechtějí slavit pro letošek. Já se na ně vždycky těšila, ale vlivem okolností je slavit vlastně letos ani nechci...

Dneska jsem se dívala na zprávy a přečetla si, že ve Španělsku jsou docela drsný záplavy. Vzpomněla jsem si u toho na bráchu, protože tam jezdí pracovně často. A posteskla jsem si, jak dlouho jsme se neviděli. Už to budou asi tři roky. Na svatbě mi naštěstí byl, pak jsme se snad na chvíli viděli na Vánoce v roce 2021 a od tý doby nic... Občas se ozval, teď už vůbec. Je to smutný, ale co, musim se s tim smířit.

Nedávno jsem se pracovně dostala k takovýmu zajímavýmu článku na téma "vděčnost". Když jste totiž uvědoměle vděčný, za to, co máte, můžete mít hezčí a šťastnější život. Hodně lidí si ale neuvědomuje, jak moc dobře se má a co všechno má. Prostě chtějí ještě víc, nebo něco, co viděli u někoho jinýho. Dneska chci ale psát na téma "neštěstí ve vztazích a setrvání v nich". Protože poslední dobou je toho kolem mě až příliš... A má to hodně co společnýho s "nevděčností".

Pokud jste aspoň trošičku sociální typ, tak asi máte nějaký nej kamarády, byť by se dali spočítat na prstech jedný ruky. Někdo však má rádoby přátel plnej "fejsbůk", přitom se skutečnym přátelstvím to nemá cokoliv společnýho v mnoha případech. Dřív jsem považovala za kamarády všechny lidi, s kterými jsem se párkrát viděla a sdílela s nimi nějakej čas. Pak jsem ale pochopila, že všechno je jinak...

Dneska mnou rezonuje jedno téma - rodina. Je to téma, který má představovat bezpečí, jistotu, podporu, lásku, pravdomluvnost, péči, ne vždy tomu tak ale je. Rodinný vztahy jsou leckdy dost komplikovaný, ale pořád si to dělaj lidi sami. I já mám za sebou trnitej příběh a vy možná taky.

Co vám budu povídat. Pokud už vám taky neni patnáct, dvacet a dokonce ani třicet let, víte svý o životě. Možná už dávno nemáte o ostatních lidech iluze a radši od nich nic neočekáváte. A taky si už konečně nejspíš žijete po svym. Možná ale i přesto všechno občas říkáte "až"... a neděláte věci hned. To je i můj případ.

Taky jste v životě někdy udělali věci, na který nejste zrovna pyšný? Já mnohokrát. Ale vždycky jsem se z nich snažila ponaučit. A právě teď skončila jedna etapa, která mě celý tři roky tížila. Nebudu zastírat skutečnosti, protože můj příběh může třeba někoho inspirovat k tomu, žít líp a vyvarovat se stejným chybám. Co mě tedy posunulo dál?

Dneska bych si tu dovolila pár řádek o pocitu vysvobození. Každej si pod tim představí něco jinýho, ale já pod tim vidim jediný - vyjdeme ze svazujících myšlenkovejch okovů, který maj podobu strachu, předsudků, zloby, smutku a bůhví čeho ještě. Tyhle okovy si ostatně nasazuje téměř každej člověk zcela dobrovolně a pak mu dá sakra práci s tim něco udělat - respektive se jich zbavit.