Nevim, jak to úplně nazvat - jestli je to sebemrskačství nebo totální hloupost. Ptáte se, co vlastně? No, to, že si člověk někdy sám hází klacky pod nohy a prodlužuje tak úsek svýho života, kdy bojuje za lepší časy. A tak jsem na tom teď dost podobně. Zamotala jsem se do děsivýho kruhu, ze kterýho se budu dostávat asi půl roku - a když to zmáknu, budu mít konečně klid. Tak tedy rada na úvod - fakt řešte problémy a cokoliv s tim související včas! Páč ono to jen tak "neodejde" a najde si vás to, za dva roky, rok, půl roku...

Zamejšleli jste se někdy nad tim, kolik zemí jste už navštívili? Ono taky záleží na tom, kolik vám je let, žejo. Takovej zcestovalej šedesátník toho asi viděl víc, než čerstvá dvacítka. Ale může to bejt i naopak. Je to prostě o prioritách a taky možnostech. I když, jeden kamarád mi kdysi řekl, že když prostě něco chceš, dycky si najdeš cesty. Je teda jedno, jestli máš na účtu deset tisíc na dovolenou nebo jen pět. Možnosti prostě jsou, jen si to CHTÍT zařídit. A tak vám dneska povyprávim o mym (ne)zcestovalym životě a snech...

Mysl je fascinující. Ať chceme nebo ne, tvoří většinu našich dní - vlastně v podstatě všechny. Je jenom na nás, jestli bude dnešní den dobrej anebo špatnej. Jestli budeme mít s tím či oním dobrý nebo špatný vztahy, zda naše budoucnost bude zalitá sluncem nebo zastřená šedí či temnotou. A tak jsem se rozhodla, nechat bejt to temný a jít dál s optimismem v duši. Je to taky vcelku strategický, protože život naděluje periodicky hezký i zlý chvíle... a právě v těch zlejch můžeš čerpat z toho světla, který si v hlavě vytvoříš.

Nechci ubližovat lidem, který mám ráda. A už vůbec ne svýmu muži, kterýho miluju. Občas na něj ale vychrlim emoce, co musej ven. On to pak vstřebá a má stejně "blbou" náladu, jako já. Partnerství jsou provázaný - emoce jsou propojený. Před několika měsíci jsem se však dostala na scestí a začala si nalhávat, že musim všechno zvládnout, abych mu už prostě neubližovala. Že musim milovat jeho dceru a "dělat", že se nic nestalo, protože bych ho jinak mohla taky ztratit. Tim jsem ale popřela sama sebe a nedokázala se dlouhou dobu podívat pravdě do očí...

I když už mi táhne pomalu ale jistě na čtyřicet, pořád narážim na deziluzi a možná i naivní představy, že věci se budou dít přesně tak, jak si to představuju. Nebudou. Tak totiž život prostě nefunguje a měla bych to už konečně pochopit. Věci kolem nás se prostě dějou - některý můžem ovlivnit ale většinu z nich ne. Můžou to bejt třeba výzvy, který nás vnitřně posilujou a posouvaj vejš. Maj nám pomoct k uvědomění si reality všedních dnů. Nevim, jestli jste realista nebo idealista - já každopádně to druhý (asi po tátovi) a proto je pro mě život občas tak tvrdej. Změna myšlení je nasnadě...

Mlžení, lži, polopravdy - nesnášim, když je někdo pokrytec a nedokáže si přiznat, že udělal chybu. Lhářů jsem poznala za svůj život vlastně dost. A neřikám, že jsem třeba někdy malinko nelhala... možná někdy používáme milosrdné lži nebo takové, které nám zajišťují klid v duši. Nikdy jsem však osobně nepoužila lež, která by poškodila někoho jinýho. Lži, co ničí životy, jsou mi odporný... Bohužel i takový jsou pořád ve společnosti.

Jednu věc mám asi po tátovi (budiž mu země lehká). Je to neustálý filozofování nad životem - říkám tomu od nepaměti "filozofický pindy". Ve skutečnosti jsou to ale myšlenky, který tě posouvaj dál, jako myslim duchovně. Člověk by se totiž neměl omezit jen na základní biologický potřeby. Bohužel ale takovejch lidí je pořád dost. Žijou ze dne na den, nad svou existencí a chováním nepřemejšlí a votravujou ostatní svou sebestředností. Ale dost negací. Svět neni jenom černobílej.

Poslední dny potřebuju zahnat svý negativní emoce, a tak pořád makám. Živim se psanim, a tak píšu jako mourovatá, pro toho a toho. Baví mě to - dostala jsem ve svym profesnim životě největší odměnu - a to je práce snů. Taky jsem si před tim musela "vytrpět" svý, zatnout zuby a dělat i to, co mě nenaplňovalo. No, prostě, cesta, trnitá, nesnadná, plná lekcí... Ale důležitý je se tomu vzepřít a jít za svými sny! Ony nespadnou jen tak do klína, žejo.

Nedávno jsem si tady vylévala srdce. Protože mě dost věcí trápilo a nedokázala jsem se s nimi popasovat. Prostě jsem byla vzteklá, urputná, možná i striktní. Nevim... Každopádně po týdnu se dostávám do fáze zklidnění a že ta bouře byla vážně vošklivá...