Projevy hysterie lze mírnit léčbou, důležitá je ale i podpora blízkých
Takovéto reakce vznikají z důvodu drastického prožitku a po nějaké době pominou. Je-li však člověk vystavován traumatizujícím zážitkům dlouhodobě, může u něj vzniknout hysterická neuróza, která se projevuje křečí nebo třesem.
Hysterie je velmi záludná, neboť chování hysterické osoby může být často vnímáno zcela jinak, a to jako urážlivost, panovačnost, vzdorovitost a zvýšená citlivost. Proto jen málokdo z laiků odhadne, že za těmito rysy a projevy se skrývá těžká psychická porucha, narušující rodinné, partnerské i pracovní vztahy.
Definice hysterie
Hysterie je moderní psychologií definována jakožto psychický stav s nestabilní emotivitou a vysokou citlivostí, se sklonem k primitivním reakcím, s pocitem neuspokojení a vnitřního napětí, který nemocného nutí, aby se svého zcela nesnesitelného napětí zbavil. To je důvod, proč hysterický člověk vyvolává konflikty a hádky, které doprovází silnými emocionálními výlevy a teatrálními scénami, kterými upoutává pozornost svého okolí.
Hysterický člověk může mít tyto záchvaty naučeny již ze svého dětství, kdy mu bylo v případě takového záchvatu umožněno to, co chtěl, a v dospělosti je využívá jako vynucovací prostředek. V záchvatu hysterie může být člověk skutečně ve stavu mimo sebe samého, zmítá se v křečích, třese se, rychle dýchá a může předstírat i nějaké zranění nebo nemoc. Tyto stavy mohou být doprovázeny i migrénami a různými bolestmi, které jsou sice psychosomatické, ale postižený je v danou chvíli skutečně pociťuje a prožívá.
- Hysterická psychopatie: hysterie je součástí poruchy osobnosti, projevuje se jistým způsobem chování a jednání – předstíraní, intrikánství, značná prolhanost
- Hysterická reakce: důsledek drastického zážitku
- Hysterická neuróza: důsledek dlouhodobě neuspokojivé situace
Z historie hysterie
Tuto poruchu jako první popsal „otec medicíny" Hippokrates. V egyptských papyrech najdeme rovněž zmínky o hysterii, tehdejší lékařství bylo toho názoru, že tyto nadstandardní duševní stavy u žen, jsou způsobovány posuny dělohy v těle. Lékař se pak nepřímým působením, především inhalacemi a vykuřováním pokoušel dosáhnout návratu dělohy do její původní polohy. Slavný lékař Galén měl za to, že hysterii způsobuje nedostatečné sexuální uspokojení. V době středověku byly někdy tyto projevy zaměňovány za posedlost ďáblem a ženy byly obviňovány z čarodějnictví. Teprve Paracelsus zařazuje hysterii mezi duševní poruchy.
Sigmund Freud pracoval na případu Anny O., jednoho z nejslavnějších případů hysterie. Freud dospěl k přesvědčení, že hysterické příznaky vznikají na základě traumatické zkušenosti a vedou ke vzniku tělesných symptomů. Od léčby hypnoterapií nakonec přešel k metodě rekonstrukce potlačených vzpomínek prostřednictvím jejich výkladu a volných asociací.
Hysterie u dospělých
Hysterické chování v dospělosti má tendenci se fixovat a plně rozvíjet. Postižená osoba je utvrzena v tom, že její reakce a chování jsou správné, neboť jimi dosáhla svých cílů. Obvyklé je vynucování si pozornosti tam, kde to není nutné nebo od lidí, kteří nedokážou vyžadovanou pozornost dostatečně vyjádřit. Tyto osoby, většinou pak blízké, trestá tím, že je zraňuje urážkami a útoky na slabá a citlivá místa. Sráží jim sebevědomí, pomlouvá je nebo jinými rafinovanými způsoby psychicky vydírá.
Sebe sama hysterická osobnost prezentuje jako charakterní osobu, za všech okolností bezúhonnou a morální. U druhých vyžaduje, aby jimi byly tyto jeho vlastnosti oceňovány a uznávány. Aby si tuto pověst osoba udržela, bezostyšně lže, upravuje si skutečnost ve svůj vlastní prospěch a ze svých neúspěchů viní druhé. Důsledky takovéhoto chování se odráží především v práci, takovýto člověk není schopen pracovat v kolektivu a často pracovní místa mění.
Zatímco staří Řekové měli na léčbu hysterie jednoduchý recept – putující děloha buď sama odejde z těla, nebo ji žena porodí spolu s dítětem - moderní věda považuje hysterii za poruchu, kterou nelze léčit. Lze pouze pomocí kombinace psychoterapie a farmakoterapie mírnit její projevy. Kdo by se však snažil hysterickému člověku vysvětlit, že je nemocný, a přimět ho k návštěvě psychiatra, může si být jistý, že mu bude předveden ukázkový hysterický výstup.
Histriónská porucha osobnosti
Hysterie, nebo také histriónská porucha osobnosti, je psychické onemocnění související s poruchou osobnosti a vyznačuje se charakteristickými prvky chování.
Histriónská porucha osobnosti častěji postihuje muže než ženy. Většinou vzniká při nějakém mimořádném citovém prožitku – úmrtí blízkého člověka, silná stresová situace, existenční problémy apod. – na něž člověk se sklony k hysterii reaguje přehnaně. Jednotlivé hysterické reakce se fixují a postižená osoba se není po nějaké době schopna chovat jinak než hystericky. Porucha se většinou v určité formě objeví už v dětství, děti trpící touto poruchou jsou zbrklé, nepořádné a nedbalé, umějí velmi věrohodně předstírat různá onemocnění a cítí potřebu být stále ve středu společnosti. Projevy hysterie vrcholí většinou kolem šestnácti let, kdy se onemocnění projevuje již v plné formě.
Lidé postižení histriónskou poruchou osobnosti zpravidla navazují velmi problematické vztahy s rodiči stejného pohlaví, jsou přehnaně emocionální a postrádají stud – nebojí se tedy zesměšnění společností. Pro projevy hysterie je typická teatrálnost reakcí, určitý exhibicionismus, egocentrismus, infantilita, potřeba býti stále středem pozornosti – hysteričtí lidé bývají až extrémní extroverti, kteří sdělují okolí i nejintimnější detaily svého života. Tito lidé jsou ale také snadněji ovlivnitelní názorem ostatních, mají pocit, že je odsuzují, vůči čemuž opět bojují přehnanou reakcí, mají sklony k vymýšlení a lhaní, značně manipulují svým okolím. Neobvyklé také není stylizování se do rolí „trpícího" člověk – simulace různých nemocnění, která může vést ke skutečné somatické chorobě.
V partnerských vztazích se hysterici chovají velmi sobecky, vyžadují neustálou lásku, předvádějí záchvaty žárlivosti, neustále vyhledávají konflikty a upozorňují na chyby druhého. Obecně se má za to, že jediný způsob, jak si nezadělat na podobnou psychickou poruchu, je ze vztahu s hysterickým člověkem vystoupit nebo úplně rezignovat.
Důležité je, že hysterie je opravdu psychické onemocnění – postižení lidé za své chování tedy v určité míře nemohou, samotné onemocnění se dá léčit jen s pomocí odborníků.
Hysterie u dětí
Hysterické chování je do jisté míry vrozené, jde o poruchu v určitých oblastech mozku, příznaky proto můžeme pozorovat už i u malých dětí. Tyto dětí bývají často okolím označovány jako problematické, neukázněné, tyranizující své rodiče i vrstevníky. Obvyklé je u nich vynucování si pozornosti okolí křikem, hlasitým pláčem, scénami, záchvaty zuřivosti, předstíráním úrazu či nemoci. Rodiče se pak snaží těmto výstupům předcházet tím, že dítěti v jeho požadavcích pro klid v rodině raději vyhoví.
V dospělosti má potom toto chování tendenci fixovat se. Navíc takto postižený člověk se utvrzuje v tom, že jeho reakce jsou správné, neboť jimi dosáhl svých cílů, neuvědomuje si, že lidé požadavkům vyhověli proto, aby předešli nepříjemnostem.
Léčba hysterie
Dnešní moderní věda považuje hysterii za poruchu, kterou nelze léčit. Je pouze možné za pomoci farmak a psychoterapie mírnit její projevy.
Histriónská porucha osobnosti postihuje častěji muže než ženy. Obvykle se manifestuje při nějakém mimořádném citovém prožitku, pří úmrtí blízkého člověka, při silné stresové situaci, v případě existenčních problémů a podobně. Časem se jednotlivé hysterické reakce fixují a postižená osoba není schopna reagovat jinak, než hystericky. Lidé, stižení histriónskou poruchou, zpravidla navazují velmi problematické vztahy s rodiči stejného pohlaví, postrádají stud a jsou přehnaně emocionální. Typická je teatrálnost, exhibicionismus, egocentrismus, sexuálně provokativní interakce s okolím a infantilita. Na druhou stranu je typická také silná ovlivnitelnost jinými lidmi, čímž se mohou stát jejich nástrojem.
Utrpení hysterika
Jakkoli jsou projevy hysterie pro hysterikovo okolí problematické, zatěžující a nepříjemné, je třeba si uvědomit, že ani postižený tímto onemocněním to sám se sebou nemá právě jednoduché. Hysterik má velkou potřebu lásky, zároveň z ní má ale velký strach. Pro mnohé obyčejnou a skutečnou lásku totiž nikdy nezažil. Závažná je také tzv. disociace hysterika – člověk je oddělen od sebe samého, od svých tužeb a pocitů. Bojí se prožitku lásky a také se bojí, že lásku nedostane. Není neobvyklé, že se pohybuje v bludném kruhu dvou extrémů, a to pocitů, že není lásky schopen, na druhou stranu momentů, kdy má pocit, že miluje všechny. Trvalý hlad a touha po lásce je enormní a na okolí působí často spíše jako přítěž.
Hysterikové jsou neustále frustrovaní, vystrašení, že je nikdo nebude mít rád. Tento pocit si sebou nesou už od dětství. Narcisticky laděný člověk se v případě pocitu zranění uzavírá do sebe, hysterik jde naopak lidem vstříc. Hysterici jako by si ani neuvědomovali, že se často ženou za ideálem, který nelze naplnit.
Kořeny hysterie lze hledat v dětství postiženého
Příčiny rozvoje hysterické poruchy osobnosti lze podle odborníků hledat v dětství postiženého. Za příčiny rozvoje lze považovat přehnanou lásku, žádnou lásku nebo dokonce kombinaci obojího.
Takovýto člověk často hledá a touží po obdivu ostatních v domnění, že toto je skutečná láska. I v případě, že si uvědomí svůj omyl, pak obvykle netuší, jak s takovou situací naložit. Hysterik potřebuje zažít, že je milován a přijímán ne proto, že pro druhé mnoho vykoná, podá skvělý výkon a každému se zalíbí, ale jednoduše proto, že existuje.
Skutečné úlevy se takovému člověku může dostat jen když získá od okolí, přátel, rodiny a primárně pak od sebe samotného hluboké pochopení a přiznání si svého omylu, přijetí sebe samého takového, jaký je. Je až k podivu, jak velice může tento zcela jednoduchý princip pomoci.
Diskuse k článku
Vločka