Syndrom zavrženého rodiče aneb Proč myslet při rozvodu na budoucnost svých dětí
Chování rodičů a dětí, které se dnes popisuje termínem syndrom zavrženého rodiče, se samozřejmě objevovalo ještě před popsáním této problematiky. Tato situace se týká zejména porozvodových situací rodin. Větší pozornost se tomuto tématu začala věnovat v 60. letech 20. století ve Spojených státech amerických. Rovněž v 2. polovině 20. století se této problematice začínají věnovat i odborníci u nás v České republice. Syndromem zavrženého rodiče se intenzivně zabýval i význačný český psycholog Eduard Bakalář.
V rámci porozvodové situace se objevují specifické obtíže a momenty, ve kterých děti vytvářejí koalice s jedním rodičem, zatímco druhého i kontakt s ním zcela odmítají. Děje se tak mnohdy z důvodu popouzení jednoho rodiče proti tomu druhému, a to v různé míře, avšak toto chování se vyskytuje dle výzkumů v 80% rozvedených párů.
Výskyt syndromu zavrženého rodiče
Zajímavé je, že syndrom zavrženého rodiče se může objevit ihned po rozvodu partnerů, ale v některých případech k němu dochází až několik let poté. Chování vedoucí k zavržení jednoho z rodičů se objevuje u dětí v širokém věkovém pásmu, od velmi malých dětí až po adolescenty. Tento syndrom se může rozvinout u všech sourozenců, ale i třeba jen u jediného dítěte v rodině. Syndrom zavrženého rodiče je závažný psychický stav, jehož následky se objevují až do dospělosti dítěte a mohou způsobovat závažné psychologické potíže.
Riziko vzniku syndromu zavrženého rodiče
Riziko vzniku syndromu zavrženého rodiče je nejvyšší ve chvíli, kdy je dítě svěřeno do péče výlučně jednoho rodiče, tedy pouze matky nebo jen otce, a s druhým rodičem se téměř neschází nebo jen velmi málo. Rodič, se kterým pak dítě žije, jej vědomě či i nevědomě, přímo nebo nepřímo, ovlivňuje formou prosazování svých názorů a postojů. Tím si své dítě naklání na svoji stranu. Žije-li dítě jen s jedním rodičem, který má na toho druhého negativní názory, pak potomek často jeho postoje přebírá, protože nemá možnost zjistit, jaký druhý rodič ve skutečnosti je. Zavrhovaný rodič zpočátku proti tomuto bojuje, ale postupem času ztrácí sílu, energii a mnohdy i rezignuje, nakonec se přestává bránit a nakonec třeba i úplně vyklidí pole. Dítě je pak trvale ovlivněno prvním rodičem.
Také další negativní projevy sebou může syndrom zavrženého rodiče nést. Je to například to, že dítě žijící pouze s jedním rodičem vidí pouze ženský nebo mužský svět a ten druhý se mu stává cizím, nepochopitelným, nepřátelským. Dítěti toto může způsobit velkou újmu na psychice a může to velmi ovlivňovat jeho budoucí život. Takovéto děti mívají problém projevit lásku, uznání a toleranci partnerovi.
Každé dítě potřebuje mužský i ženský svět, tedy oba rodiče. Potřebuje vidět, že rodiče si vzájemně pomáhají a také že se mají rádi. Už i malé dítě velice dobře vnímá, jak se k sobě rodiče chovají a jak řeší různé situace, automaticky si pak vše bere do dalšího života.
Pokud rodiče nejsou schopni žít spolu, pak by si ale měli uvědomit, že by o druhém neměli mluvit špatně, dítěti to škodí a v budoucnosti pak může mít velké problémy s prožíváním i chováním.
Plánovité vytěsňování rodiče ze života dítěte
V některých případech jsou neshody a špatné vztahy mezi rodiči natolik vyhrocené, že jeden z rodičů, nejčastěji ten, v jehož péči dítě zůstalo, začne druhého rodiče pomlouvat a očerňovat před dítětem zcela vědomě až plánovitě. Toto plánovité vytěsňování probíhá různými způsoby.
- Málo kontaktu rodiče a dítěte: Setkávání se s druhým rodičem je koncipováno tak, aby kontaktů bylo co možná nejméně. Dítěti pak chybí vlastní zkušenost a nemůže tak korigovat nepravdivé informace.
- Negativní hodnocení druhého rodiče: Postava rodiče je komentována negativním způsobem. Dítěti jsou opakována skutečná nebo i fiktivní pochybení rodiče, nedostatky jsou zveličovány, úspěchy se nezmiňují. Cokoliv, co s osobou druhého rodiče souvisí, je ignorováno nebo devalvováno.
- Korupce dítěte: Někdy, když rodič chce získat dítě na svoji stranu, toleruje mu i prohřešky, které by jinak tolerovány nebyly. Dítě není trestáno za provinění, nevyžaduje se po něm plnění domácích prací.
- Odhalování viníka: Do systému vytěsnění patří i příprava na „odhalení viníka“. Druhý rodič je zde vykreslován jako ten, který selhává, je viníkem všeho špatného, nedbal na potřeby a city druhých, jako ten, kdo dítě poškodil atd. Jako viník je pak demaskován s definitivní platností.
Základní kritéria pro určení syndromu zavrženého rodiče
Pro určení, zda se jedná o syndrom zavrženého rodiče, by se měla objevit alespoň dvě z uvedených kritérií:
- "Kampaň" za degradaci rodiče: Dítě vůči jednomu z rodičů projevuje nenávist, pozitivní emoce jsou vytěsněny.
- Slabé a banální zdůvodňování svého chování: Pro své nenávistné chování udává na první pohled absurdní, banální či zcela nepřesvědčivé důvody (např. drobnosti v chování, účes atd.).
- Černobílé hodnocení: Dítě hodnotí své rodiče černobíle, jeden je dobrý, druhý špatný.
- Fenomén nezávislého chování: Dítě často opakuje, že jeho chování je založeno na vlastním názoru.
- Stranění programujícímu rodiči: Dítě bez zaváhání vždy souhlasí s programujícím rodičem, o názor zavrženého rodiče nestojí, ignoruje jej.
- Nepřítomnost pocitů viny či lítosti: Dítě nemá pocity viny ze svého chování, chybí také jakékoliv projevy vděčnosti za projevené výdaje nebo snahu, dárky apod.
- Vypůjčené fráze a nápady: Výroky a argumenty, kterými dítě osočuje zavrženého rodiče, nejsou evidentně jeho vlastní. Např. nezná význam použitých slov, popisuje situace, u nichž nebylo přítomno.
- "Rozšířené" odmítnutí: Negativní pocity se projektují i na prarodiče, tety, strýce a další příbuzné, ačkoliv předchozí vztahy byly dobré.
Objevují se i případy, kdy dítě vědomě lže, aby zavrženého rodiče poškodilo. Na základě popouzejícího rodiče nebo i z vlastní iniciativy osočuje rodiče, obviňuje je z fyzického nebo dokonce sexuálního násilí.
Důležitou součástí identifikace syndromu zavrženého rodiče je skutečnost, že dítě mělo s rodičem původně vazbu pozitivní. Jestliže i původní vztah byl spíše negativní, pak se zřejmě nemusí jednat o SZR.
Syndrom zavrženého rodiče se nejčastěji objevuje u dětí, které byly zataženy do vysoce konfliktního soudního sporu rodičů. Okolnostmi je tak dítě často nuceno, aby si na svoji stranu jednoho z rodičů vybralo, jinak by pro něj totiž celá situace nemusela být psychicky vůbec únosná. Problematické jsou zejména vysoce konfliktní rozvody.
Vznik syndromu zavrženého rodiče
U vzniku tohoto syndromu hraje velkou roli charakteristika a vlastnosti programujícího rodiče.
A. Popouzející rodič těžkého stupně
Tito rodiče jsou často až fanatičtí ve svém chování, využívají jakékoliv legální i nelegální možnosti, aby styku svého dítěte a druhého rodiče zabránili. Někdy je k tomuto chování vedou i paranoidní myšlenky, ty se mohou objevit v souvislosti s rozchodem. Tito rodiče často nerespektují ani rozhodnutí soudu a odmítají věřit odborníkům.
B. Popouzející rodiče středního stupně
Tito rodiče nejsou až tak fanaticky zaměření proti druhému jako ti z první skupiny, ale i tak je jejich chování nežádoucí. Takovýto rodič nemá sklon k poruchám a dokáže rozlišit mezi odůvodněným a neodůvodněným nařčením. Proti bývalému partnerovi však brojí a dokáže vymyslet mnoho překvapivých důvodů a výmluv, jak zabránit kontaktu dítěte a bývalého partnera. Někdy mohou přistupovat k nerespektování rozhodnutí soudu, ale pod pohrůžkou sankcí nebo za pomoci odborníků dokážou svoje postoje časem změnit.
C. Popouzející rodič mírného stupně
Takovýto rodič je přesvědčen, že právě on je pro dítě tou nejlepší volbou. Uvědomují si, že špatný vztah s druhým rodičem však pro dítě není dobrý. Tento rodič netrpí paranoiou, ale bývá zde přítomen vztek a určitá míra touhy po pomstě.
Nejčastější strategií, kterou popouzející rodič užívá je programování neboli brainwashing, v některých případech očerňování. Takovéto programování může být jemné, skryté (pohledy, povzdychy) až zjevné (očerňování druhého rodiče, informování o jeho špatnostech a proviněních apod.)
Dítě, jehož názory jsou takto manipulovány, má narušený pohled na realitu.
Důsledky syndromu zavrženého rodiče pro dítě
Důsledky, které si přenáší dítě poznamenané SZR do dalšího života zahrnují celou škálu lidské psychiky. Jsou jimi neurotické a psychosomatické potíže, poruchy chování, trvalé změny ovlivňující život v dospělosti takovéhoto jedince.
1. Dítě s těžkým stupněm syndromu zavrženého rodiče
Takové dítě je podobně fanatické jako programující rodič samotný. Často sdílejí společné paranoidní představy o zavrženém rodiči. Již z pouhé představy návštěvy u zavrženého rodiče může začít dítě náhle panikařit. Takovéto chování mnohdy kontakt se zavrženým rodičem zcela znemožňuje. Je-li přece jen umístěno do jeho přítomnosti, pak je buď paralyzováno strachem, chová se destruktivně nebo uteče.
2. Dítě se střední stupněm syndromu zavrženého rodiče
V tomto případě není nenávist fanatická. Ve chvílích trávení času se zavrženým rodičem, potomek svoje postoje a názory na něj postupně umírňuje. Motivem na prvním místě v tomto případě není nenávist vůči zavrženému rodiči, ale touha po neporušeném poutu s rodičem programujícím.
3. Dítě s mírným stupněm syndromu zavrženého rodiče
Takové dítě se cítí i chová ambivalentně, ale dokáže city k zavrženému rodiči vyjádřit i v přítomnosti rodiče programujícího.
Negativní dopady na dítě jsou značné. Jeden z přirozených procesů, který je u dětí postižených syndromem zavrženého rodiče značně narušen, je proces triangulace – odpoutávání se od matky a tvoření zdravé identity dítěte. Programováním dítěte dochází k potlačování jeho původních pozitivních emocí, podpora k pocitům nenávisti bez pocitů viny se u něj rozvíjí značná patologie – jeho sebedůvěra i emocionální vývoj může být značně zdeformován. Syndrom zavrženého rodiče mívá rovněž vliv na sebeúctu dítěte, a to především kvůli chování popouzejícího rodiče. Dítě, které často slyší, že druhý rodič je špatný, logicky začne přemýšlet o tom, že minimálně nějaká jeho část je rovněž „špatná“ či nevhodná, nežádoucí. Dítě je vedeno k tomu, že popouzející rodič zná jeho myšlenky, pocity i potřeby lépe, než ono samo, čímž je snižována jeho důvěra v sebe sama.
Dítě potřebuje oba rodiče, proto situace, kdy je z jakéhokoliv důvodu popouzeno či „tlačeno“ k tomu, aby bylo na straně jednoho a riskovalo tak ztrátu druhého, je velmi zraňujícím stavem pro dítě.
Psychické potíže objevující se u dítěte v souvislosti se syndromem zavrženého rodiče
Aktuální potíže:
- strachy a úzkosti
- depresivní stavy a pocity
- úniky do regrese, opožděný vývoj
- poruchy spánku a pozornosti
- psychosomatické potíže
- nízké sebevědomí a sebehodnocení
- potíže v sociální oblasti a s celkovou adaptací
Následky pro další život dítěte:
- problémy s nalezením vlastní identity
- problémy ve vztazích, jak s jejich navazováním, tak s jejich udržením
- sklony k závislostem
- problémy se zařazením do společnosti
- asociální chování
- poruchy osobnosti
Diskuse k článku
Františka Matulová
Marek Eiderna
Jak vyplynulo z výsledků studie Pavláta a Janotové (2006), jednoznačné konstatování SZR je ojedinělé. Na odmítavém postoji dítěte se podílí mnoho faktorů, které je třeba individuálně zhodnotit; je třeba přihlížet též k osobním zážitkům dítěte s odmítaným rodičem.
Zde je nutno zdůraznit, že je vhodné pečlivě prošetřit každý jednotlivý případ a že samotné zjištění SZR není dostatečným důvodem ke změně uspořádání péče o dítě.
Podrobné zhodnocení situace dítěte může vést k závěru, že je v jeho nejlepším zájmu, aby zůstalo s programujícím rodičem a mělo jen malý nebo žádný kontakt s rodičem zavrženým tak, aby byl zmírněn vliv pokračujícího konfliktu. Autoři uzavírají, že dosavadní znalosti nejsou takové, aby bylo zřejmé, jaké druhy intervencí vedou k žádoucímu funkčnímu stavu mezi rodiči ve zvláště vyhrocených případech.
Převzato z metodiky pro pracovníky OSPOD.
Marek Eiderna