Kořeny Ájurvédy
Kdo založil Ájurvédu?
Ájurvedský systém lékařství a bylinářské medicíny v Indii má své kořeny ve 3. tisíciletí př.n.l. v himalájském pohoří. Podle legendy se v jedné himalájské jeskyni setkali nejmoudřejší muži Indie, kteří hovořili o svých léčebných uměních. Tito muži přicestovali z různých částí Indie a přinesli s sebou domorodé znalosti léčivých bylin, které se dosud předávaly ústní tradicí. Na tomto velkém setkání své znalosti spojili do společného díla, které nazvali "Ayurveda" (sanskrtské slovo "ayus" znamená "život", slovo "veda" znamená "poznání").
Předávání znalostí o Ájurvédě
Ájurvedský systém poznání se předával ústní tradicí z učitelů na jejich žáky po další tisíce let. Poznání postupně rostlo, jak každý áyurvedský lékař doplňoval vlastní poznatky a zkušenosti. V 1. století našeho letopočtu áyurvédský systém zapsal lékař Charaka. V té době, stovky let před zrozením evropské medicíny, ájurvédská medicína měla specialisty v psychiatrii, pediatrii, gynekologii, v ušním, nosním a krčním lékařství, v oftalmologii (očním lékařství), v chirurgii, toxikologii a na těhotenství.
Indické byliny
Ájurvedský systém zřejmě předcházel všem ostatním lékařským tradicím, včetně čínské medicíny. Dokonce před uvedeným legendárním setkáním se znalosti bylin a bylinářské medicíny šířily z Indie do celého světa. Semena některých rostlin z Indie byla nelezena také v hrobkách egyptských faraónů. Cestovatelé přenášeli znalosti o indických bylinách přes Tibet do Číny. Arabové obchodovali s indickými bylinami ještě před vznikem islámu. V době krále Šalamouna a královny ze Sáby Izraelité nakupovali indické byliny a koření.
Ájurvedskou bylinářskou medicínu studovali arabští lékaři. Od nich se i znalosti o indických bylinách a medicíně rozšířili také do starověkého Řecka a Říma. V 1. století našeho letopočtu, kdy indický lékař Charaka zapsal ájurvedské znalosti, římský autor Plinius popsal indické byliny ve svém díle "Přírodní historie". Evropané si vysoce cenili indických bylin a koření, které nakupovali od arabských kupců. Jedním z podnětů k objevitelské plavbě italského námořníka Kryštofa Kolumba bylo hledání kratší obchodní cesty pro dovoz bylin a koření z Indie. Místo toho však Kryštof Kolumbus objevil v roce 1492 Severní Ameriku.
Zdraví fyzické i duševní
Podle ájurvedské filosofie zdraví závisí na naší schopnosti žít v harmonii se svým vnitřním a s vnějším vesmírem, tedy v harmonii mezi tělem, myslí a osudem. Tradičně ájurvedská medicína věnovala větší pozornost nemocím ducha než nemocím těla. Pokud se pacient chce vyhnout nemoci a bolesti, musí ovládnout ničivou a svou sebeničivou podstatu. Základem duševního, tělesného a duchovního zdraví je tedy život v harmonii se svým prostředím. Důležitější než léčba je prevence. Člověk si může vypěstovat vlastní přirozenou odolnost vůči nemocím, protože jeho vlastní imunitní systém je nejlepší medicínou. Cílem ájurvedských lékařů proto bylo udržovat optimální zdraví svých pacientů během života, aby byli schopni dosáhnout konečného cíle života, spojení s životním principem.
Školy ájurvédské medicíny
Dva nejzajímavější texty pocházejí ze škol Charaka a Sušruta. Podle školy Čaraka, zdraví a nemoc nejsou předurčeny a život může člověk vlastním úsilím prodloužit. Sušruta definuje význam lékařství jako léčbu nemocí, ochranu zdraví a prodloužení života.
Podle indické tradice vzniklo šest lékařských škol (Samhitá), které založili žáci mudrce Punarvasu Átreya, Agniveša, Bhela, Jatúkarna, Parášara, Háríta a Kšarapáni. Za nejlepší školu je považována Agniveša Samhitá, jíž později rozšířil Charaka a proto je známa jako Charaka Samhitá.
Ve škole Charaka je za prvního učitele považován Bharadvája. Ve škole Sušrúta prvním člověkem, kdo použil Áyurvedské učení, byl Dhavantari jako král Divodása. Charaka a Sušrúta Samhitá jsou souborné práce dvou tradic a nikoliv texty jednotlivých autorů. Počátky těchto tradic lze klást do 2. tisíciletí př.n.l. nebo možná ještě dříve, protože obdobné informace lze objevit ve védském Samhitá a v díle Mahábhárata. V obou textech je mnoho společného, avšak dílo Sušrúta Samhitá je bohatší v oboru chirurgie. Část původního díla Charaka Samhitá se ztratila a proto současná verze obsahuje několik kapitol kašmírského učence Drdhabaly. Vágbhata starší ve 2. století př.n.l. se pokusil texty školy Charaka a Sušrúta smířit ve svém díle Aštánga Sangraha. Práce Charaka, Sušrúta a Vághbaty staršího jsou považovány za posvátné a jsou označovány jako Vriddha Trají "starověká trojice". Později Vágbhata mladší napsal dílo "Aštánga Hrdaya Samhitá", které osvětluje principy lékařství Áyurveda pomocí chirurgických metod Sušrúta. V 18. století Mádhava napsal dílo "Nidána", které si brzy získalo vážnost.
Škola Bhela Samphitá, která vznikla přibližně ve stejném období jako Charaka a Sušruta Samhitá, avšak její práce se zachovaly pouze ve zlomcích, považovala mozek za centrum myšlení. Rozlišovala mezi manas (myslí), jejímž sídlem byl mozek, a citta (vědomím), jejímž sídlem bylo srdce.
Díky tradici systému Ájurveda se mnoho postupů přípravy bylinných léčiv zachovalo dodnes. Dnes pouze několik bylinářských společností, jako je např. ORGANIC INDIA, je schopno na trhu nabídnout tradiční bylinářská léčiva na základě autentických znalostí ájurvedských lékařů. Tato léčiva lze užívat bez lékařského předpisu. Najdete je v našem internetovém obchodě.
Diskuse k článku