Každej by si mohl stěžovat na tuhle dobu zcela beztrestně a vlastně i permanentně, protože je fakt na prášky… Ale co, já dycky řikám, že může bejt ještě hůř. Spíš se poslední dobou snažim vnímat to krásný kolem sebe. Zrovna v sobotu jsem šla na večer venčit a nebe bylo úplně jasný. Hvězdy mě oslňovaly a já si sundala roušku a snažila se nadechnout zhluboka toho jarního vzdoušku. Bylo to osvobozující a nabíjející zároveň. Žít není blbý, hele…

Taky míváte úplně nejvíc blbý dny, kdy se všechno sere v pravidelnejch intervalech? Zrovna dneska při venčení v lese jsem myslela, že vylítnu z kůže... Vlastně mi to celý přišlo, jako by to bylo snad naplánovaný, bo co. Mi neřikej, že žádnej osud neexistuje! To náhody podle mě nejsou...

Chodim ven víc než kdy předtim. Celkem strávim v přírodě asi dvě hodiny denně, což bylo v minulosti pro mě nemyslitelný. Jen tak se mrcasit mě nebavilo. Můj skoro manžel na nějaký bezcílný procházení neni, a tak jsem ráda, že máme toho našeho pséka. Vlastně nám zlepšil kvalitu života. Předevšim pak mně. Bych asi kynula u počítače a pak už se jen valila jako hrouda sádla...a místo krásnejch svatebek bych musela jít k oltáři v ňáký šusťákovině, která sloužila původně ke stanování...

Dneska jsem dostala znamení shůry. Jeden nejmenovanej dopravce potravin až domů mi dovezl nákup a co jsem v něm jenom nenašla! Místo dvanácti plzeňskejch piv jsem měla v tašce osmnáct krásnejch kousků! Tímto díky za šestipack navíc! Aspoň nějaká radost v tomhle potemnělym žití. Moje alkáčský buňky zajásaly a už to nasávám. Je to jasný, střízlivá usínat nebudu...

Od tý doby, co chodim v pravidelnejch intervalech ven se psem, vnímám čím dál víc maličkosti kolem nás. Sídliště teda máme ultra hnusný, samý vodpadky všude, lidi jsou prasata... Člověk aby měl voči i na prdeli, aby mu hafik nesežral nějakej hegeš... Je to smutný, že si člověk po sobě neni schopen uklidit. Jak by to bylo krásný všude, kdyby bylo uklizeno. Nikde žádnej igeliťák, zbytky jídla a lejna zvířat.

Řikám si, že ten náš novej psék byl nejen osud, ale i vobrovský požehnání. Jinak bych se totiž definitivně zcvokla a možná se ani nepřinutila jít ven. Pravidelný procházky po čtyřech až pěti hodinách mě vždycky přimějou přemejšlet a taky díky nim vyčistim mozek. Zjistila jsem, že mám asi syndrom zakuklení bo co. Lidi mě ňák serou, a ani nevim proč... jsem nemastná, neslaná, apatická, divná, na zabití...

Už skoro tejden se chci zas dostat k tomu, abych vám tu sdělila střípky z mýho života. Ale mám fičák, přátelé. Osud nám totiž do cesty přinesl novýho pséka. Je to nějaká pouliční směs, ale vořech je miliónovej. Zamilovala jsem se do něj až třetí den, kdy jsem se konečně trochu vyspala. Ale řeknu vám, jsem vorvaná jak náštěnka. Do teď jsem měla prostor jen sama pro sebe...a teď se o něj musim dělit s němym stvořenim, kterýmu je půl roku.

Asi jste se divili, že jsem tu dlouho nebyla a určitě se vám děsně stejskalo a ronili jste krokodýlí slzy, že jo. Nebudem tu ale dneska lítostivý. Od tý doby, co jsem vás tady naposledy zásobovala svejma duševníma menzesama, se událo dost věcí. Vono se toho děje pořád dost, to je prostě květnatej život, že jo. No tak to vezmem popořádku. Dneska to bude na dýl, takže přichystej si popcorn, dej nohy nahoru a čti...

Taky jste milovali ten pořad se Zedníčkem, kterej se jmenoval Kufr? Známý vosobnosti tam hádali, na co sloužej takový ty prapodivný předměty. Pravda, že některý vypadaly jako mimozemský výdobytky a já dycky věděla prd. A tak jsem si pro vás připravila taky takovou príma hádanku, abyste se z tý nudy nerejpali v nose...