Rozhovor: „Známka na vysvědčení říká jen to, na jaké úrovni něco dítě zvládá nebo ne. O něm samotném to nevypovídá,“ říká psycholožka Miroslava Lívancová
Konec školního roku a vysvědčení není pro každého radostným dnem. Jsou dokonce i děti, které se bojí jít domů. Je rozumné děti za vysvědčení trestat? Nebo je naopak za dobré vysvědčení rozmazlovat drahými dárky? Psycholožka Miroslava Lívancová má v této oblasti jasno.
Miroslava Lívancová je psycholožka s téměř třicetiletou praxí. Pečuje o dětské i dospělé klienty. Svoji praxi má v Berouně, ale míří za ní lidé i z dalekého okolí. Dlouhodobě se věnuje i lektorské činnosti v rámci projektů dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků a pracovníků v pomáhajících profesích.
Je tu konec školního roku a také vysvědčení. I když letos trošku zvláštního školního roku. Jak se na něj s ratolestmi připravit?
„Možná právě proto, že letošní, ale už i ten loňský školní rok, byly zvláštní, pak určitě podporuji, aby proběhlo nějaké jeho slavnostní ukončení. Už jen za to, že děti, ale i rodiče ty nelehké změny zvládly. Musím říct, že rodiny, se kterými se často i ve své praxi setkávám, nepřestávám obdivovat. I když přicházejí s tím, že vlastně něco nezvládli. Víte, není jednoduché spojit roli rodiče s rolí učitele, což často situace vyžadovala. Rodič na rozdíl od učitele je ten, který by spíše neměl hodnotit, což naopak role učitele vyžaduje. Proto se často stávalo, že děti v této roli rodiče nepřijímaly. Ne každé dítě pak je schopné se samo dobře řídit, a požadavky na tuto dovednost se v distanční výuce zesílily. Ve své praxi jsem ale často řešila (a ještě řeším) i u jinak bezproblémových žáků/ studentů (od prvňáčků po vysokoškoláky) úzkostně depresivní potíže, rezignaci, ztrátu smyslu života… Musíme si uvědomit, že opatření v souvislosti s epidemií prakticky „vypnuly“ s uzávěrou volnočasových aktivit možnost seberealizace, relaxace, možnost sociálních kontaktů, rozbil se rytmus, pravidelné návyky a to je příhodný terén pro vznik duševních potíží, nemocí. Tedy doporučuji, aby při výsledném bilancování (při vysvědčení) rodiče zohlednili nesnadné podmínky obou školních roků, byli k dětem i sobě laskavější a doporučuji: oslavte to spolu.“
Hypnóza - účinná psychologická metoda, nebo pouhé šarlatánství?
Ne na každém vysvědčení se budou třpytit samé jedničky. Jak by měl rodič správně reagovat na známky, ať už jsou jakékoliv?
„Myslím, že rodiče, kteří se zajímají o studium svých dětí v průběhu celého školního roku, znají jejich silné i slabé stránky, znají jejich průběžný prospěch, nic na vysvědčení nepřekvapí. Tím vlastně odpovídám na otázku, jak překvapení z vysvědčení předcházet – zajímat se v průběhu celého školního roku, co dítě zvládá a nezvládá, a jak je mu možné pomoct. A co bych zdůraznila, známka říká jen, na jaké úrovni něco dítě zvládá, ale neříká nic o tom, kolik na tento výsledek muselo vynaložit úsilí. Pak není rozumné trestat dítě za trojku, nebo za čtyřku, pokud víme, že pro tyto známky udělalo maximum a na lepší výsledky pro tento předmět prostě nemá předpoklady. Snaha dítěte by měla být to jediné a správné kritérium, nakolik můžeme být s vysvědčením spokojeni.“
Každoročně se řeší, že některé z dětí nechce domů nebo se dokonce někde schovává, neb se bojí, jak rodiče na vysvědčení zareagují. Jak se dá této situaci předcházet?
„Je dobré dopředu si říci, jak očekáváme, že vysvědčení dopadne. Nemá smysl v tuto chvíli vyhrožovat dítěti: „jestli zítra přineseš…., tak si mě nepřej….“, kdy dítě už nemá žádnou možnost známky změnit. Čas na změnu byl všechny předcházející dny počínaje 1. září. A tak se s dítětem domluvme, co uděláme s neúspěchem, tedy jak se k tomu postavíme v příštím školním roce a pak si řekněme, co zítra asi bude stát za oslavu, aby se dítě mohlo spíš těšit než bát.“
A naopak – pokud jsme zvyklí potomka na konci školního roku za vysvědčení rozmazlovat, je to z psychologického hlediska vhodné a rozumné? V jaké hodnotě by nějaký případný dárek měl být?
„Co se týká hodnoty dárků za vysvědčení, odvíjí se to asi od nastavení hodnot v rodině obecně, od finančních možností a zvyklostí rodiny. Podporuji ale, aby vždy byla oceněna snaha dítěte, jeho vnitřní investice. Motivující k maximálnímu výkonu není, když je úsilí nedoceněno, ale také když je naopak přeceněno, tedy když dítě získává dárky zadarmo.“
Jak dítě pozitivně motivovat k lepším známká v příštím roce? Nebo jak správně volit slova nad (ne úplně ideálním) vysvědčením, aby dítě o motivaci nepřišlo?
„Rodiče by měli vyzdvihnout silné stránky dítěte, aby si uvědomilo, o co se u sebe může opřít, na co se může spolehnout, z toho se skládá i jeho povědomí o sobě – utváří se zdravé sebevědomí. Popovídat si o tom, co se nepodařilo a hlavně proč, a jak to můžeme ovlivnit, vymyslet formu potřebné pomoci pro dítě. Hlavně bych se zdržela komentářů ve smyslu: „ty jsi úplný hlupák“, „z tebe nikdy nic nebude“. Uvědomte si, kolik řádků má vysvědčení a nejsou to tedy všechny dovednosti a schopnosti, které dítě má. Dát si pozor na to, abychom nemluvili jen o neúspěších a dobré známky zůstaly bez komentáře, což se často stává.“
Jak se díváte na moderní trend – slovní hodnocení na vysvědčení? Lidé se dělí na zastánce a odpůrce. Je lepší než klasické známky?
„Slovní hodnocení na vysvědčení mi dává smysl, minimálně u mladších školních dětí. Vystihuje lépe skutečný výkon dítěte. Je prostor popsat, co dítě ovládá a v čem ještě má mezery, ale zejména jde tak lépe ocenit ona zmiňovaná vnitřní investice dítěte – nakolik se snažilo. A to je skutečně motivující. A pak například u mimořádně nadaných dětí, které svými vědomostmi a dovednostmi přesahují daný postupný ročník, dokonce velmi doporučuji běžnou sumativní klasifikaci alespoň doplnit širším slovním hodnocením, protože jednička nic neříká o tom, kam až vědomosti/ dovednosti dítěte sahají, jen říká, že učivo daného ročníku zvládá výborně.“
Vzhledem k netradičnímu školnímu roku se hodně mluvilo i o tom, že by se děti měly učit o prázdninách, chodit na doučování a podobně. Co si o tom myslíte, nesebereme tím dítěti zbytečně kus prázdnin?
„Nemyslím si, že toto plošné opatření by bylo moudré a v zájmu všech dětí. Řada dětí si s distanční výukou poradila velmi dobře, dokonce měli lepší prostor si podle svého „rytmu“ a individuálních potřeb učivo lépe a rychleji procvičovat. A děti, které tento způsob výuky, který kladl větší nároky na samostatnost a sebeřízení, více vyčerpal, tím spíš si potřebují odpočinout, aby byly schopné znovu zapnout hlavu v novém školním roce. A nemluvím o učitelích, to by bylo na jiný článek…“.
Autor článku: Monika Poledníková
Diskuse k článku